Bylo mi to tak líto. Už nejednou jsem si řekla, že mě přeci ten člověk nerozbrečí a opět to dokázal. Opět jsem to porušila. Horké slzy mi stékaly po tváři a já se sesunula na studenou kamennou podlahu a opřela se o regál se zaprášenými knihami.
Ačkoliv jsem věděla, kdo je, opravdu jsem neznala jeho příběh. Přesto jsem pořád nerozuměla tomu, že mě do svého života nechce vpustit. Stačilo by mi to přiblížit, vysvětlit. Pochopila bych to. Přijala. Možná.
"Hermiono, Hermiono! Tady jsi! Za chvíli začne zápas a... Co se ti stalo?" přijančil Ron, můj kamarád, ale když mě viděl zarazil se. Kleknul si ke mě a zamračil se. "Co se stalo?" chtěl vědět.
"Nic." pípla jsem.
"Seš si jistá? Nevypadá to tak. Proč brečíš?" trval na svém.
"Jen jsem nedostala, to co jsem si přála. Nedostala jsem..."
"Jedničku? To se stává. Z toho si nic nedělej, příště to napíšeš líp." skočil mi do řeči a ukonejšil mě. Pak mi pomohl vstát, otřel slzy do svého rukávu, usmál se a už mě táhnul za ruku směr Famfrpálové hřiště.
Dokonale a rychle to přešel. Nepozastavil se déle. Kéž bych to taky tak uměla.
ČTEŠ
Vzkazy
FanfictionVšechno začalo malým kusem pergamenu, zastrčeným v prvním regále ve školní knihovně. Zmíňka o počasí. Jenže postupem času toho bylo víc a žádná meteorologická záležitost to nebyla, ani omylem. Hermiona Grangerová, pravidelný návštěvník knihovny, na...
