Vzkazy

♂ 13

Bylo to tak. Věděl jsem kdo je a kde. Přišel jsem na to vlastně náhodou. Zrovna, když jsem chtěl v knihovně zastrčit vzkaz na místo, něco mě vyrušilo, takže jsem se běžel schovat za roh. A pak se na tom místě objevila holka s rozčepýřenými kudrnami a s červeno-zlatou kravatou kolem krku, která prohledávala příslušnou polici. Byl jsem překvapený, ale vlastně jsem asi neměl být.

Měl jsem poté přehled a mohl jí nenápadně sledovat. Pořád se rozhlížela a každého si bedlivě prohlížela. Myslela, že to dělá nenápadně, ale opak byl pravdou. Kolikrát jsem byl svědkem, že ji její přátelé museli okřiknout nebo s ní museli zatřást, aby jim odpověděla na dotaz. Bylo mi na jednu stranu líto, jak je zmatená a jak touží po něčem, co nikdy nemůže znát. Nemůže mě poznat. Však na druhou, to bylo správné.

"Chci vidět zase tvůj úsměv. Usměj se, prosím."

"Já bych zase chtěla vědět, kdo jsi."

"To nejde. Pro tvoje dobro."

"O tom bych si ráda rozhodla sama!"

Byla tak vzdorovitá. Neměla ani ponětí, před čímjí chráním. Před tím zlem, kterým jsem obklopený, před sebou samým. Ale byljsem rád, že mi zase začala odpovídat na mé vzkazy, které jsem jí nepřestával psát.