𝔑𝔢𝔧𝔰𝔦 𝔓𝔯𝔞𝔳𝔶́ 𝔑𝔞𝔯𝔫𝔦𝔞𝔫

VLAK

Po tom, co se všechny děti rozloučili se svými rodiči, aby mohli odjet z Londýna, kvůli válce, všichni nastoupili do vlaku, který se později rozjel a nechal tak rodiče daleko za sebou. Všichni si začali hledat kupé.

Jedno kupé bylo volné, až na jednu dívku, sedící u okna. Čtyři sourozenci se posadili naproti ní, potom co nejstarší z nich uložil jejich kufry na místo nad sedadly, a povídali si. Jenom chvíli,  mysleli, že se dívka přidá, ale ne. Vypadalo to, jako by si jich ani nevšimla, protože se ještě ani neotočila a nijak nedala najevo,že si je vědoma jejich přítomnosti. Když si ji pořádně prohlédli, zjistili, že není úplně ošklivá. Spíš naopak. Mohla být podobně stará jako Lucie nebo Edmund- dva mladší sourozenci. Seděla a byla opřená o okno. Měla dlouhé vlasy zapletené do dvou copů,na hlavě měla klobouk, nijak moc honosný, spíše starý slamák, oblečení měla jakoby ještě před hodinou seděla v traktoru. Zmačkané a jednoduché venkovske. Z nijak zvlášť bohaté rodiny asi nebyla. V obličeji měla ironický úšklebek stejně jako Edmund. Ten se na ní velmi často otáčel a nenápadně si ji prohlížel. Vysloužil si několik šťouchnutí do lokte od své starší sestry Zuzany.

Opakovalo se to několikrát, dokud si toho nevšimla nejmladší ze sourozenců a nezačala se pochechtávat. Petr si jich raději nevšímal a sledoval dění mimo kupé. Občas otevřel dveře a vyhlédl ven, ale jinak klidně seděl a poslouchal zvuky vlaku, jenž hlasitě skřípal pokaždé, když vjel do zastávky.

❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀❀

Cesta byla dlouhá, ale kupé bylo stále stejně plné. Ani dívka nevystoupila. Sourozenci si mysleli, že vystoupí později, ale překvapivě vystoupila na stejné zastávce. Na zastávce uprostřed pole. Nebylo tam kolem nic. Čtyři sourozenci si už mysleli, že na ně zapomněli, ale pak se ozval zvuk koně. Zpoza rohu vyjela paní s vozem. Jakmile spatřila děti, zastavila a všechny si je prohlédla. Nejdřív promluvila k neznáme dívce, která přijela s nimi.
"Zdravím Lili, tak se zase vidíme. No, už je to pár týdnů. Co se stalo tentokrát?" Dívka, do teď neznámá, od teď Lili jí neodpověděla, jenom protočila očima a nasedla na vůz. Paní na to byla očividně zvyklá a nijak to nekomentovala. Edmund si pomyslel, že konečně našel svého člověka. Usmál se.

"Kde máte kufry? To s sebou víc nemáte? " Zeptala se zbylých dětí zatímco pohledem ukazovala na jejich středně velké příruční kufry.
"Ne paní, to je všechno." Odpověděl ji nejstarší - Petr. Trochu zaraženě, protože si všiml, že Lili u sebe žádná zavazadla neměla.
"Hm, aspoň se vejdete."
Všichni čtyři nasedli a vůz se rozjel. Zastavil až před velkým cihlovým domem uprostřed velké zahrady. Když všichni vystoupili, dívka- Lili šla rovnou dovnitř a ostatní se za chvíli přidali.

Paní McReed je provedla po celém domě, velkém, asi desetkrát větším než jejich dům ve kterém do teď žili. Pak jim řekla jednoduchá pravidla, která nesměli porušit. Nesměli nic rozbít, nesměli křičet, povykovat, sahat na vystavené věci ani běhat kolem profesorovy pracovny.

Večer, když už byl čas spát se Petr rozhodl zapnout rádio, aby mohl poslouchat zprávy z fronty a dozvěděl se, co se děje doma v Londýně. Mluvili hlavně o válce, zbraních, mrtvých a zničených domovech stovek dětí.

Zuzka nechtěla, aby jejich nejmladší sestra poslouchala, jak vojska zničila mnoho domů a zabila mnoho lidí a tak rádio k Petrově nelibosti vypnula.

"Ty peřiny koušou." Řekla nešťastně Lucka a trochu ohrnula kousavou látku. Petr a Zuzka se posadili za ní na měkkou postel.
"Neboj se, brzy se vrátíme domů, navíc, vidělas to tu, je to obrovský, můžeme si tu dělat co budeme chtít, zítra už bude líp." Konejšit uměl docela dobře, ale bohužel se to moc nevyplnilo, protože druhý den bylo příšerné počasí.