𝔑𝔢𝔧𝔰𝔦 𝔓𝔯𝔞𝔳𝔶́ 𝔑𝔞𝔯𝔫𝔦𝔞𝔫

ASLANOVA ZEMĚ

Stáli na travnaté ploše. Tráva byla nádherně zelená, všude zpívali ptáci a Jill si připadala jako v ráji. Před nimi se objevil Aslan. Jill a Eustác se ihned poklonili. Když se otočili, král za nimi nestál. Eustác se podíval zpět na Aslana.

"Kde je?" Měl podivně tichý hlas, když se ptal, nespecifikoval, koho měl na mysli, ale Aslan stejně neodpověděl. Pouze se usmál.

Eustác se podíval na Jill. Oba dva byli úplně čistí, měli nové oblečení, byli učesaní a upravení jako že škatulky.
"Kde to jsme?" Zeptala se Jill.
"V mé zemi, dítě." Pronesl Aslan a Eustác se zamračil.
"V té na konci světa? Odkud už není návratu?" Lev pouze kývl hlavou a pak zmizel.

"Jaký konec světa?" Chtěla vědět Jill a podívala se na Eustáce. Ani jeden si nevšiml, že se k nim blíží několik postav.
"Ahoj Eustáci." Pozdravil velmi povědomý hlas. Oslovený obrátil pohled vzhůru a spatřil svého bratrance Petra. Vedle něho stála Lucka a Edmund. Eustác si všiml i profesora se svou kamarádkou kdesi v zadu.

Jakmile se přivítal se všemi třemi dětmi, ihned je zaplavil dotazy.
"Viděli jste někde Lili? A jak jste se sem dostali?" Při prvním dotazu si Eustác všiml, jak se Edmund mírně napřímil a jeho úsměv trochu povadl.

"Víš, jak jsme čekali na vás na tom nádraží, viděli jsme, jak vlak jede až moc rychle, říkal jsem si, že určitě vykolejí. Když zatočil do zatáčky, něco se stalo a mě něco zasypalo, pak jsem se objevil tady, ale Edmund říkal, že si všiml, jak vlak padá na zem, takže jistě vykolejil." Vysvětlil Petr.

"Lili tu není ne? A kde to vůbec jsme?" Zeptala se tentokrát Lucka. Chvíli se rozhlíželi a pak se vydali směrem k velké zlaté bráně, která byla kus před nimi. Před bránou si všimli něčeho malého a šedého. Když přišli blíž, uviděli myšáka se zlatým kroužkem na uchu.

"Rýpčípe!" Zavřískla Lucka a okamžitě se hnala za malým tvorem stále stojícím na zemi. Když se přivítali, Rýpčíp jim řekl, že mají projít bránou, prý tam na ně někdo čeká. Všichni tedy poslechli a prošli skrz obrovskou zlatou bránu. Ocitli se na pěšině. Kolem byla tráva porostlá bílými kvítky a celé to lemovaly stromy.

Lucka se rozplývala nad tou krásou, a šla jako první. Mezi stromy se začaly objevovat stovky lidí. Jakmile se objevil Kaspian, všichni se šli přivítat i s ním, potom s panem Tumnusem, faunem, kterého Lucka potkala hned poprvé co byla v Narnii a spousta dalších, které znali, nebo o nich slyšeli.

Edmund se stále rozhlížel. Eustác mu již vysvětlil, že stín říkal, že Lili je mrtvá, jenže Edmund věděl, že ti, co jsou tu s nimi jsou také mrtví. Neustále pátral po krásné dívce, nejkrásnější, kterou kdy viděl, ale nemohl ji najít.

"Edmunde? Hledáš ji, že? Tak to musíš jít tady po té pěšině, bydlí v takovém domě u řeky." Řekl Kaspian a ukázal na nejhůře schůdnou cestičku vedoucí někam dolů. Edmund se otočil na ostatní, ale ti si stále povídali se všemi, které tu našli.

Edmund tedy šel po pěšině. Obešel se bez jakéhokoliv problému a nakonec stal na louce. Tuhle louku si pamatoval z Narnie. Byla kus od Cair Paravelu, kde kdysi vládli.

Přešel přes louku a ocitl se před skálou. I tu si pamatoval. Byla to ta skála, na které stál hrad. I ten tam byl. Na svém místě. Jak si vzpomněl, řeka byla za ním na druhé straně a tekla skrze lesík až na další louku, kde kdysi se svými sourozenci chodili hrát fotbal.

Když si teď vzpomínal na ty časy tady, došlo mu, že on v té době vůbec nemyslel na Lili a mírně se zastyděl. Vydal se tedy k řece. Jakmile stál u ní, uviděl v dálce malý domek z bílých cihel. Jistěže, Lili bude mít určitě nejkrásnější dům v celé Narnii, pomyslel si Edmund a šel k domku.

Když zaklepal, otevřely se dveře.
"Edmunde?" Ozvalo se že dveří překvapeným a šťastným hlasem, který Edmund tak dobře znal. Našel ji.