𝔑𝔢𝔧𝔰𝔦 𝔓𝔯𝔞𝔳𝔶́ 𝔑𝔞𝔯𝔫𝔦𝔞𝔫

LONDÝN

Jakmile světlo trochu ustoupilo, Lili se mohla pořádně rozhlédnout kolem. Ne, opravdu to tam neznala. Byl to bíle vymalovaný pokoj s výhledem na město. Když se podívala pořádně, došlo jí, o jaké město se jedná.

Byl to Londýn. Měla ho na jednom obraze doma vystavený. Viděla ten slavný most, na kterém se byla podívat dokonce i se školou a neskutečně se jí líbil. Přešla přes pokoj a otevřela dveře. Kolem se to hemžilo lidmi a ti se zastavovali snad u každé prkotiny. Kolem byly nějaké skříně plné věcí, všechno bylo zasklené a čisté.

No jistě, byla v obchodním domě. Otočila se za sebe, ale dveře už tam nebyly. Zmizeli a s nimi i pokoj, který byl ukryt za nimi. Lili se chvíli dívala na místo, kde dveře ještě před pár sekundami byly, ale nebyla po nich jediná stopa. Pak se raději začala rozhlížet po východu, než se jí někdo stihl zeptat, proč zírá na zeď.

Prodrala se tedy houfem lidí, až se konečně dostala na ulici. Nevěděla, jak se odtud má dostat zpátky do domu, kde nyní pobýval její strýc, u kterého žila. Byli tam teprve pár týdnů, nebyla tam žádná zastávka a nevěděla ani, jak daleko od Londýna se dům nachází.

Jediné, co věděla, že dříve, asi do svých třinácti let, někde tady bydlela. Netušila, jestli se její matka už třeba dávno nepřestěhovala, nebo jestli tam pořád bydlí. Ani nevěděla, jestli se s ní chce setkat. Jinou možnost však neviděla a tak se vydala do centra Londýna hledat ztracený domov. Několika lidí se zeptala na ulici, kde měl dům být, ale každý ji posílal jiným směrem. Myslela si, že tam třeba bude víc ulic se stejným jménem, ale měla pocit, že byla vždycky jen jedna.

Prošla kolem několika obchodů, stanic různých dopravních prostředků, přešla asi tři náměstí, až se konečně dostala do končin, které jí byly povědomé.

Došla na místo, kde si myslela, že by dům měl stát. Jediné, co tam však viděla, byla větší část trosek zdí, uprostřed jakoby dům probořila bomba. Trámy byly rozseklé na poloviny a všude byly třísky. Pravděpodobně to takhle vypadalo již od války, která skončila již před dlouhou dobou. Několik domů, kolem kterých prošla bylo v podobném stavu, asi nikdo neměl peníze na jejich opravu a nechal je chátrat.

Lili si sedla na kus zídky, který měl pořád svou typicky žlutou barvu, jen trochu tmavší od pravděpodobného ohně. Lili přemýšlela, jestli není třeba ve snu, nebo jestli se právě neodehrává její posmrtný život.

Kolem domu moc lidí neprošlo, ale Lili se o to nezajímala. Nevěděla, co má v takovéhle situaci dělat.
"Lili?" Ozval se jí až velmi známý hlas kus od ní.

Jakmile se otočila za hlasem, uviděla trojčlennou rodinku. Uviděla svou matku, pravděpodobně s jejím novým manželem a synem, kterému byly asi dva roky.
"Mami?" Ujišťovala se Lili, zda je její úsudek správný.

"Jsi to ty? Co tu pro pána děláš? Máš být u strýce!" Vypadalo to, že není právě nadšená, že zase vidí svojí dceru a Lili si uvědomila, že je na ní nejspíš stále naštvaná, ačkoliv netušila, co provedla. Musela si něco vymyslet, tak řekla první lež, která ji napadla.
"Já byla s kamarády na návštěvě Londýna, ale nějak jsem se ztratila..." Naštěstí to její matku moc nezajímalo a prostě ji dala peníze na vlak a řekla kam má jet.

No a tak Lili opět nasedla do vlaku. Tentokrát už nejela ke strýci. Jela domů.