𝔑𝔢𝔧𝔰𝔦 𝔓𝔯𝔞𝔳𝔶́ 𝔑𝔞𝔯𝔫𝔦𝔞𝔫

KONEC SVĚTA

Všichni se nalodili do člunů a vypluli na pláž. Na hladině se vznášely bílé květy. Několik narnianů spolu s Lili zčeřili hladinu, jen aby zjistili, že voda tady je mnohem teplejší než zbytek moře.
"Být drakem nebylo špatné, navíc jsem byl lepší drak než kluk viď?" Začal Eustác a otočil se na ostatní.
"Byl jsem vážně hňup." Nikdo mu to nevyvracel. Lili se na něho usmála, a pak svůj úsměv věnovala vlnám.

Brzy člun doplul na pláž. Na druhé straně, kde mělo být také moře byla veliká vlna, která jakoby byla za skleněnou stěnou, nebo jakoby jí něco drželo na místě, ani se nehla. Zvedala se z pláže, jakoby se jí chystala zatopit, ale nic takového se nestalo.

Všichni se vylodili a šli směrem k vlně. Přeci jen, byla to velmi zvláštní vlna i pro Narniany. V písku se objevil stín. Byl to stín lva, Aslan šel vedle nich po pláži. Jako první si ho všiml Eustác.

"To je vaše země?" Zeptal se Eustác lva a díval se na vlnu.
"Ne. Má země je za ní." Odpověděl lev.
"Můj otec, je ve tvé zemi?" Zeptal se Kaspian.
"To můžeš zjistit jen ty sám. Ale měl bys vědět, že z cesty tam už není návratu."

Kaspian se vydal k vlně. Všichni na něho zírali. Nevěděli, co se Kaspian chystá udělat. Kaspian se zastavil těsně před vlnou. Ruku ponořil do chladné vody a pak zase spustil. Vrátil se k ostatními.
"Nepůjdu tam. Otec by na mě těžko byl hrdý, kdybych nepokračoval v jeho díle..." Řekl Kaspian. Měl slzy v očích. Na jeho rameni přistála Liliina ruka, která ho měla povzbudit, což zdá se, pomohlo.

Ozvalo se odkašlání.
"Vaše výsosti," ozval se myšák, "vím, že toho nejsem hoden, ale s vaším dovolením ihned zahodím svůj meč, abych mohl spatřit vaší zem, co si pamatuji, vždy jsem toužil ji vidět." Dořekl Rýpčíp a Eustác se na něho smutně díval.

"V mé zemi je místo pro takové jako ty." Řekl lev a Rýpčíp se uklonil.
Edmund se poklonil a stejně tak myšák, pro kterého to bylo poslední rozloučení se slavným šermířem. Lucka si klekla do písku a obejmula malou myš. Lili se také pouze uklonila, ale byla velmi smutná. K slzám rozhodně neměla daleko.

Eustác měl slzy v očích, když se sehl, aby se rozloučil s Rýpčípem, který se stal jeho kamarádem i přes jejich počáteční neshody.
"Už tě nikdy neuvidím?" Zeptal se nešťastně.
"Bylo mi ctí bojovat po bohu statečného bojovníka a skvělého přítele." Řekl pouze myšák a pak se vydal k vlně.

Ještě naposledy se ohlédl, zahodil meč a zmizel za vlnou. Eustác se rozbrečel. Lili k němu přišla a objala ho. Věděla, že myšák byl jediný Eustácův kamarád. Eustác by ji normálně odstrčil, přece si nenechá líbit něco jako objetí od holky, ale tentokrát mu toto téměř mateřské gesto pomohlo a on se více zachumlal do jejího oblečení.

"Jsme tu naposledy že?" Zeptala se Lucka lva a ten pouze přikývl.
"Měli bychom už asi jít domů." Řekl Edmund a pak se podíval na ostatní. Lev dupl do písku a vlna se rozdělila na dvě části.

Všichni se začali loučit, jen Lili stála na místě.
"Zůstanu tady." Řekla a vyhledala pohledem Edmunda.
"Ano má milá." Řekl pouze lev. Lili věděla, že tu má zůstat.
"Proč?" Zeptala se Lucka a na tvářích se jí zatřpytily slzy.
"Musí to tak být. Ale nebojte se, nikdy na vás nezapomenu."

Lucka přišla k Lili a objala jí.
"Jsi jako má rodina. Pamatuj si to." Řekla Lucka a Lili popotáhla.
"Neboj se. Ty jsi taky moje rodina." Zašeptala Lili. Věděla, že by jí hlas zradil kdyby se pokusila mluvit jen trochu víc nahlas.

K Lili přišel Eustác.
"Proč i ty mě musíš opustit? Není to fér." Řekl Eustác a stále ještě brečel.
"Nikdy tě neopustím, možná se neuvidíme, ale dokud na mě nezapomeneš, budu s tebou. Neboj se, kamarády si určitě najdeš, třeba ta holka od vás ze třídy není špatná, ta zrzka..."
"Hej." Zasmál se Eustác a pak Lili objal. Lili byla trochu překvapená, protože věděla, že Eustác tohle normálně nedělá. Nejspíš ani svoji matku nikdy neobjal.

Nakonec šel Edmund.
"Neumíš si představit, jak moc mi budeš chybět." Řekl Lili.
"Ty mě taky. Určitě se ještě setkáme. Mám tě moc ráda Edmunde. Mrzí mě, že tu musím zůstat, ale je to tak. Jo a, vem si tohle." Řekla Lili a podala Edmundovi malou obálku.

Pak už všichni museli projít vlnou. Edmund si uvědomil, že po dlouhé době brečí, stejně tak ostatní. Naposledy zamával Lili a vlna se zavřela.

Všichni vyplavali na hladinu. Byli úplně suší, v pokoji, odkud původně přišli. Edmund seděl na posteli a stále brečel. V ruce držel dopis. Lucka seděla na zemi vedle postele a smutně se usmívala na svého bratra a bratrance.

"Eustáci, co tam nahoře děláš, Jill Paulová tu na tebe čeká!" Zakřičela teta z přízemí. Eustác se jen usmál. Stále byl smutný, ale musel jít dolů za tetou. Zvedl se a otevřel dveře.

Lucka odešla z pokoje spolu s Eustácem a nechali Edmunda samotného. Edmund rozbalil obálku. Vytáhl papír. Byl dvakrát přeložený, když ho rozbalil našel Liliino úhledné písmo, rozbrečel se ještě víc.
Na papíru bylo napsáno pouze Miluji tě a navždy budu

Pár dní po tom, co odezněly zážitky z Narnie, sourozenci Pevensovi odjeli a vzpomínky na Lili už nevyvolávaly takový smutek, Eustác opět napsal pár posledních řádků do svého deníku, který poté už nikdy nepopsal, aby v něm zůstaly pouze vzpomínky na Narnii.

Milý deníčku,
V následujících dnech po tom, co jsme se vrátili jsme o Narnii často mluvili, a o Lili samozřejmě taky. Chybí mi, a mám pocit, že Edmund je od té doby velmi nešťastný. Byli si jistě velmi blízcí. Lucka mi vyprávěla, znovu a znovu to, jak se poznali. Pokaždé jsem se celou dobu jen smutně usmíval a neměl daleko k slzám .Aslan říkal, že se do Narnie ještě vrátím, takže Lili možná ještě uvidím... alespoň v to doufám. V mnohém mi pomohla.
Když válka skončila a Lucka s Edmundem odjeli, chyběli mi stejně tak, jak budou navěky chybět Narnianům, tak jak budou už navěky chybět Lili...