☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 1. One. ☂︎

Den potom, co se všude rozkřiklo o otcově smrti, zamnou ještě ten den přijela Alison.
Byla jsem docela mile i nemile překvapená, když jsem přišla večer domů z práce, a viděla jsem ji spát v autě před svým domem.
Chtěla abych šla na jeho pohřeb. ,,Prosím! Budeš tam s náma jen 5min stát a pojedeš zase hned domů." Naléhala.
Letos jsem měla letět do Anglie za prací. Otcův pohřeb byl teď to nejmenší co mi ještě chybělo..
Pokazdy co jsem se vracela do akademie, cítila jsem, jako když tam nepatřím.
S těma lidma jsem vlastně neměla skoro nic společného, jen jsme spolu vyrůstali..
,,Dobře, no, slíbím, že to promyslím." Věnovala jsem ji ujišťující úsměv. Alison mi úsměv ihned oplatila.
,,Super! Počítáme s tebou." Pohladila mě letmo po rameni a mířila pryč. Nejspíš ještě nemluvili s Vanyou s tím, jak chvátá.

Občas mi vlastně přišlo, že otec možná nebyl tak zlý, co jsem si pamatovala.
Vždycky se snažil držet naši rodinu pohromadě ať se dělo co se dělo, ale potom co se všechno stalo s Benem a Pětkou, jsme se všichni stejně rozešli svou vlastní cestou jakmile nám bylo 19.
Popravdě jsem nevěděla o nikom, krom Alison, která už měla rodinu.
Musela jsem přiznat, že to trochu pocuchalo určité vztahy v naší rodině- konkrétně mezi ní a Lutherem.
Ti dva se k sobě už od mala měli, vážně jsem nakonec čekala, že skončí spolu.

Zavřela jsem za Alison východní dveře.
Dnes jsem určitě nevypadala o moc lépe, jak včera večer.. Vybavila jsem si různé, nechutné vzpomínky, které jsem zase hned zahnala. Umřel otec, umřeli povinnosti.
Urovnala jsem si sukni a zamířila do pokoje.

Otevřu zásuvku nočního stolku a vylovím z ní prášky. Zadumaně si je prohlížím.
Když jsem byla malá, zjistili mi, že jsem alergická na prach, takže teď je musím užívat aspoň 1-2x denně.
Hodím piluly do sebe a až teď si uvědomím, že jsem si nevzala vodu na zapití. Ucítím jak se mi lehce zadrhne v krku.

————

Nedávno jsem měla své třicáté narozeniny. A i když asi nebyl ten nejvhodnější den, plánovala jsem se na ně napít dnes. Už z vrchu schodů se mi vyskytl pohled na Vanyu, jak si prohlíží předsíňi. Po rtech se mi roztáhl úsměv.

,,Jsem ráda, že jsi tu" Ihned mi věnovala pohled.

Sešla jsem schodiště a přitáhla si jí do objetí. Už to byla doba co jsem ji tu viděla naposledy.

,,J-já nejsem si jistá" Znejistěla svým příchodem.

,,Byl to i tvůj otec, nemáš si být proč nejistá" Ihned jsem namítla. Věděla jsem na co, nebo na koho naráží. Diego za ty roky docela zahořkl vůči Vanye a to, jsem na něm začala nesnášet.

Před 17 lety to byl Pět, se kterým jsem nevycházela, ale ten zmizel v časoprostoru... Vybavila se mi jedna ze vzpomínek.

,,Naso... To né.." Při těch slovech na mě symbolicky, záporně vrtěl hlavou. Opět jsem svou ruku o něco přiblížila.

,,Poslední? Jaká to škoda..." Zvedla jsem muffin z talířku. Jakmile jsem tak udělala se ihned přemístil ke mně. Vylekaně jsem vykřikla a s muffinem v ruce odrazila jeho útok, který se dostavil během vteřiny.

Pokusil se mi muffin sebrat, neůspešně. Využila jsem situace a nohama ho od sebe odstrčila. Vyskočila jsem na nohy. Znala jsem ho moc dobře na to, aby mě jeho tahy překvapovali.

Provrtával mě pehledem, byl jen pár metrů ode mě. Pozvedla jsem muffin k puse na náznak, že se ho chystám ochutnat. Pětka ihned zaregoval a hodil po mě první, co mu přišlo pod ruce. Talíř.

Zděšeně jsem se mu vyhla a zahlédla na to, co z něj zbylo. I přesto, že jsem ho znala jsem tento krok nevypočítala. Jakmile jsem se k němu otočila zpět, jsem schytala přímou ránu talířem do hlavy.

Pousmála jsem se nad vzpomínkou. Ještě doteď jsem si pamatovala tu chvíli. Jako kdyby jeho nenávist ke mně najednou zmizela a předemnou stál můj jedinečný starostlivý bratr s omluvným výrazem ve tváři. To se ale změnilo hned, jakmile jsem si v rychlosti světel do pusy nacpala jeho košíček.

Pobaveně jsem protočila panenkami.

--

,,Vítejte doma slečno Vanyo" Objevil se v zasedací místnosti Pogo.

,,Pogo" Vanya ho bez váhání obejmula.

Objetí opětoval ,,Moc rád vás zase vidím" Řekl když se odtáhl. Zrak mu spadl ke knize. Jeho zrak se přemístil ke knize, kterou Vanya držela v ruce. Všichni jsme tu knihu poznávali. Já ji radši ani neotvírala, když jsem viděla reakci své rodiny. Nechtěla jsem Vanyu nenávidět, byla jediná koho jsem měla.

Všimla si jeho pohledu ,,Nevíš... Zda si jí někdy četl?" V očích se jí objevila špetka naděje, ohýnek, který po odpovědi zase uhasl.

Nervózně jsem přešlápla. Hledal vhodná slova jak zformulovat svou odpověď.

Nejistě zvedl pohled od knihy ,,Co vím tak ne" Řekl opatrně.

Vanya věnovala letmý pohled své knize ,,Jasně, jak jinak" Povzdechla si a pohledem se ztratila u obrazu nad krbem ,,Jak je to dlouho, co Pětka zmizel?" Zeptala se.

,,16 let, 4 měsíce a 15 dní" Také se podíval na obraz našeho sourozence ,,Váš otec trval na tom, abych to počítal" Upřesnil, a já mohla vidět odlesk vzpomínek v jeho očích. Nevěděla jsem jak reagovat a tak jsem pouze stála a poslouchala.

,,Chcete slyšet něco hloupého?" Nadhodila Vanya ,,Nechávala jsem mu rozsvíceno s tím, že se vrátí. Že kdyby bylo pozdě a v domě tma tak nás nenajde a odejde" Vzpomněla jsem si jak sedávala u okna v jeho pokoji. Pamatuju si, že mi to trhalo srdce jí tak vidět.

,,Ty vaše sendviče si pamatuji, půlku z nich jsem určitě rozšlápl" Přiznal se Pogo. Pobaveně mi zacukali koutky.