☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 15. Fifteen. ☂︎

,,Aspoň jsem zbytečně nestrávila několik roků na měsíci a vzdělávala se plně, zatím co u tebe se dá váhat, zda vůbec nějaké máš" Propálila jsem ho pohledem ,,A i kdyby jsem schopnosti měla, rozhodně bych nechodila na ty stupidní mise" Vybouchla jsem. Držela jsem se abych po něm neskončila a nevydrápala mu oči z důlků. Možná to bylo jeho skleněné oko to, které svíral v ruce.

,,Na tohle nemáme čas" Ozval se netrpělivý Pětka, když mě popadl za předloktí a začal mě vláčet pryč.

,,Hej" Vyškubla jsem se mu. Věnoval mi jen nechapavý výraz ,,Už mě to nebaví. Taháš mě sebou jako kabelku, jsem vám k ničemu. Studovala jsem především biologii né Fyziku. Od doby, co jsi se tu objevil, jde můj život do kytek" Pokračovala jsem ,,Šla jsem se opít, jako normální třicetiletá žena jsem slavila své kulaté narozeniny. SAMA.

Srazila jsem dveře a potom, co mě někdo málem utopil hadrem jsem se probudila takhle!" Ukázala jsem na své křehké tělo ,,Nemůžu mít manžela, děti, svojí vlastní rodinu, ani byt nebo auto protože jsem neměla čas si udělat ani ten podělanej řidičák. Všechny ty věci nemůžu dělat protože jsem dítě!" Vylévala jsem si svůj vztek. V jeho očích se mihlo zaskočení, které během jednoho mrknutí zmizelo.

,,Já nevím co mám říct," Řekl s falešným uznáním ,,mám se ti snad omluvit nebo co chceš slyšet?" Zavrtěl nevěřícně hlavou.

,,Ne, nestojím o slova. Co jste si nadrobili si zase snězte. Nasa končí" Zvolala jsem a začala odcházet.

,,Myslíš že já jsem něco z toho chtěl?!" Taky zvýšil hlas. Dělala jsem němou a pokračovala dál v cestě. Nuceně jsem zastavila když se objevil přímo předemnou.

,,Já nevím, kdo že se před sedmnácti lety rozhodl skákat časem?" Připomněla jsem mu jistý fakt, který v něm vyvolal jiný pohled.

,,Kdybych neskočil, nemohl bych zachránit naší rodinu"

,,Možná by to bylo lepší. Co se má stát, stane se, no ne snad?" Vrazila jsem mu přesně, mířenou, emoční facku.

Nedala jsem nic znát. Bez dalších slov jsem se na patě otočila, a začala odcházet. Pětka se chvíli na to přemístil pryč. Odhodila jsem svou přetvářku a nahradila svůj naštvaný výraz za posmutnělý.

Sklesle jsem vešla zpět dovnitř a zamířila si to rovnou do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a ucítila pár slz na svém obličeji. Sedla jsem si před plátno, popadla štětec a chtěla aspoň malovat ale problém byl tu problém.. Neměla jsem nápad, ten kreativní úžasnej nápad co se ztratil po cestě.

Můj pohled spadl na mé ostatní obrazy. Štětec jsem položila zpět k platnu a místo něj si vzala skicák s tužkou.

Vyšla jsem ven z domu. Musela jsem se odreagovat. Ohlížela jsem se okolo až jsem si nevšimla osoby co jde naproti mě srazila se s ní. Rychle jsem se vzpamatovala a prohlédla si chlapce od hlavy až ke kotníkům.

,,Já- Omlouvám se, měla jsem dávat pozor i na cestu" Sebrala jsem své věci ze země. Zvedla jsem pohled k hnědovlasému mladíkovi.

,,V pořádku, stává se" Pousmál se mile ,,Neviděli jsme se už někde?" Nahnul hlavu trochu ke straně a prohlédl si mě.

,,O tom nic nevím" Zavrtěla jsem pobaveně hlavou ,,Mimochodem, jsem Nasa Hargreeves" Nabídla jsem mu ruku.

Zasekl se na chvíli ,,Kristof Sentler" Příjmul rychle ruku aby zakryl své zaváhání.

,,Těší mě Kristofe" Udělala jsem mu ironické pukrle ,,Ráda jsem tě poznala" Usmála jsem se. Aniž bych vyčkala na odpověď jsem se rozešla dál. Po cestě jsem si vykreslovala jeho tvář a procvičovala svou vizuální paměť.

Už se stmívalo. Chtěla jsem se podívat kolik je hodin když se mi vyskočila kolonka že mi někdo volá. Nejistě jsem telefonát vzala a přemýšlela, kdo by mi volal ve dvacet hodin.

,,Haló?" Ozvala jsem se, aby osoba na druhé straně taky něco řekla.

,,Naso?"

,,Kdo volá?" Chtěla jsem vědět když zaznělo mé jméno.

,,Kde jsi teď?" Podle hlasu jsem vytipovala Alison.

,,Alison! No... Jsem skoro doma. Proč?" Přikrčila jsem obočí.

,,Zjistili jsme že Pětku postřelili. Teď právě spí" Sdělila mi.

,,Hned jsem tam" Byli poslední slova co jsem jí řekla než jsem ukončila hovor.

Během pár minut jsem byla doma. Vběhla jsem do společenské místnosti kde pospávala Alison přikrytá dekou.

Nechtěla jsem jí zbytečně budit a tak jsem vyhledala Grace, která mě doprovodila k pokoji. Otevřela jsem pomalu dveře, ani tak jsem se nevyhnula vrzání, které vydali. Přešla jsem v tichosti k jeho posteli.

Narovnané prsty. Vůbec mě to nepřekvapovalo. Vždy když je neměl uvolněné jsem usoudila že je vzhůru. Bylo až k pobavení že to ještě za ty roky neodhalil.

Letmo jsem přejela prsty po obvazech okolo jeho pasu a pozorovala ho. Bylo mi jedno že je vzhůru. Ať už bych mu řekla cokoliv, dělal by, že to nikdy neslyšel.

,,Mrzí mě to" Začala jsem si hrát s jeho vlasy ,,Život mi hází klacky pod nohy a já je prostě nestíhám zvedat... Je to složitý" Vzdychla jsem a zadívala se na kapačku kousek od něj. Tušila jsem, že něco nebude v pořádku. Vrátila jsem se pohledem k němu.

Pětka dál dělal že spí, nehnul ani brvou. Zacukali mi koutky nad nápadem ho trochu poškádlit.

,,Víš... od doby co jsi se tu objevil. Když... Když jsem tě viděla" Pousmála jsem se ,,No já- huh" Dělalo mi problém to říct a tak jsem to proměnila v "nervozitu". ,,Asi.. Asi jsem.. no.." Nedokázala jsem to dostat zkrze zuby ,,Asi jsem se do tebe zamilovala!" Rychle jsem ze sebe dostala. Už teď mi to začínalo být trapný ,,Je hrozný že ti to dokážu přiznat jen ve spánku, ale aspoň z časti mi je lip" Povzdechla jsem si. Tohle byla doslova nejhorší lež za celý můj život. Nevěděla jsem jak láska vypadá.

Naklonila jsem se k němu a věnovala mu polibek těsně vedle jeho rtů. Takhle jsem to viděla ve filmech.

Po chvíli jsem se zvedla a podívala se ještě na Pětku ,,Dobrou" Zašeptala jsem a zhasla světlo. Odešla jsem k sobě do pokoje a po důkladné dezinfikaci rtů šla rovnou spát.

992 slov

Kdyby byly nějaké nesouvislosti, předem se omlouvám😂