☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 38. Thirtyeight. Konec 2. Série ☂︎

,,Lilo, jediný, co má Jednatelka ráda je moc" Opatrně našlapoval jejím směrem ,,Jakmile jí přestanete být užitečný, odkopne vás. A já vím, že to i ty, v hloubi duše víš" Pomalu se dotkl její ruky a nůž sklonil k zemi. Stále před ní však neuhýbal pohledem.

,,Ty mě neznáš Diego"

,,Vážně?" Stál jen krok od ní ,,Vím že my můžeme být tvá rodina, když nám to dovolíš" Lila zauvažovala a rozhlédla se okolo sebe.

Věnovala jsem svou pozornost Pětce. Byl pryč. Vytřeštila jsem oči. Rychle jsem se rozhlédla až jsem se zastavila pohledem na něm. Stál se zbraní v ruce u východu, u kterého mířil na mně velmi známou osobu. Handler.

Lila se otočila jejím směrem ,,Je to pravda že? To co říkal Pětka" Jednatelka mlčela ,,Odpověz!" Zvýšila Lila hlas.

Jednatelka jen bezbranně stála ve vchodu s rukama nad hlavou ,,Nó.. Jak se to...-" V dokončení věty jí zabránili tři výstřely, které jí proletěli hrudí. Se zatajeným dechem jsem pozorovala situaci, podívala jsem se na Lilu. Jen šokovaně přihlížela celé situaci. Postupně mi začalo docházet, co se stalo, pohledem jsem se vrátila k Pětce. Něco se muselo zvrtnout, nebylo možné aby se tam tak rychle dostal bez mého vědomí, nebo snad ano?

Lila pár vteřin na to neváhala, a rozběhla se k přenášedlu.

,,Ten kufřík!" Křikl Luther se snahou jí zastavit.

,,Ne!" Než se náš bratr stihl vůbec rozeběhnout, ho Diego svalil na zem. Lila se naposledy otočila a zmizela v časoprostoru. Začalo hrobové ticho, které přerušilo Pětky nabití pistole.

Před námi se objevil jeden ze švédů se střelnou zbraní v ruce. To on zabil Jednatelku. Přetikávala jsem mezi nimi zrakem, oba na sebe nepřetržitě mířili. Nakonec to byl ale Pětka, ten, který první odhodil zbraň.

,,Už dost" Řekl a váhavě zbraň pustil na zem. Byla jsem připravená kdykoliv zakročit.

Švéd po chvíli napodobil jeho gesto.

Luther se s úlevným povzdechem začal zvedat z Diega ,,Skoro jsem jí měl, proč si mě sakra zastavil?" Vyčetl mu klidně.

,,Protože jí miluju" Řekl napůl zasněně.

Odtušila jsem, že je pravá chvíle na to, se vytratit. Omámila jsem jejich smysly a tiše vyběhla ven. Lila byla pryč, Jednatelka byla mrtvá, a Švédi? Dva mrtví, jeden se držel v míru, nic nehrozilo. Zavítala jsem očima na bojové pole, všude se povalovali mrtví agenti s kufříkama na cesty časem. Život mi asi konečně nahrával vysloužený jackpot. Musela jsem protočit očima nad tím, jak hloupá to byla myšlenka.

Pocítila jsem tupé píchání v boku, to jsem ale přestala vnímat ve chvíli, kdy se zamnou ozval zvuk, který jsem měla už odjakživa zafixovaný v paměti.

,,Odcházíš?" Pronesl klidně, nikoli útočně či naštvaně. Otočila jsem se čelem k němu.

,,Moc daleko stejně nedojdu, chci říct- jestli mě chceš zabít, posluž si, jsem celá tvoje" Roztáhla jsem ruce do stran. Chvíli si udržoval nečitelný výraz, nakonec slevil a koutky úst mu zacukali do jeho typického úšklebku. Jen co udělal pár kroků se přemístil přímo předemně.

Nadzvedla jsem obočí ,,Upřímně? Čekala jsem, že radši střílíš než bodáš-" Přerušili mě jeho rty na mých. Ihned jsem začala spolupracovat. Kdyby mi řekl dřív, že ke mně má i jiný než jen ty sourozenecký city, nemusela jsem se tak brzo loučit.

Odtáhla jsem se. Oči stále neotvíral což mě pobavilo ,,Je až zvláštní jak moc mi věříš, co si pamatuju, ještě před pár minutami jsi mi držel u hlavy zbraň" Sčesala jsem mu rukou neposedné vlasy dozadu. Znovu jsem v oblasti břicha ucítila tu tupou bolest. Snažila jsem se to ignorovat, ovšem můj výraz v obličeji se rozhodl nespolupracovat na této lži, taková zrada od vlastního těla.. Cítila jsem se, jako kdyby mě někdo provrtával žaludek zevnitř. Sykla jsem.