☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 12. Twelve. ☂︎

Protáhla jsem si nohy a šla se podívat po nějakém automatu. Sešla jsem schody. V druhém patře nebyla ani zmínka o něčem takovém. Sešla jsem na první patro a to, už se na mě štěstí usmálo. Vhodila jsem do něj peníze. Poté co mi vyplivl čokoládové sušenky jsem se otočila na patě. Sušenku jsem sotva ochutnala a už jsem jí plivala na zem.

,,Ah!" Vylekaně jsem vykřikla ,,Ale notak, přestaň se furt tak zjevovat!" Bouchla jsem do něj naštvaně loktem.

,,Tohle radši nejes, jsou v tom chemický látky" Vzal mi balíček sušenek, ze kterého si chvíli na to sám nabídl.

,,Hej" Natáhla jsem se po sušenkách. Schválně je dal nad sebe ,,Říkal jsi že jsou chemický, tak je nejes" Docházeli mi nervy když snědl další.

,,Zachraňuju ti zdraví, měla by jsi mi poděkovat" Zavrtěl hlavou a rozešel se pryč.

,,Jasně že jo, tím že mě necháš umřít na hlad" Zavolala jsem na něj. Založila jsem si ruce na hrudi. Když pokračoval stále v chůzi, jsem pouze otráveně vydechla a doběhla ho.

,,Mám plán" Podotkl když jsme vycházeli z motelu. Stejně ty sušenky po cestě vyhodil. Vůl.

,,Možná že bych ho i chtěla slyšet, kdyby jsi moje jídlo nevyhodil do nejbližšího koše" Zabručela jsem. Popadl mě za ruku a já mohla pocítit ten podivný pocit v mém žaludku. Naštěstí dnes, jsem neměla co zvracet.

Už jsem nešla venku po cestě ale stála jsem u Pětky v pokoji. Dala jsem si ruku před pusu a po chvíli jí zase sundala. Přešla jsem k jeho posteli a znuděně do ní spadla. Zase počítal rovnice...

Jednu věc jsem pořád nechápala... Proč mě sebou pořád tahá když jsem mu očividně k ničemu. Protože nijak nepomáhám ale spíš tvořím problémy. Navíc, naše společná minulost taky není úplně z medu. Byla jsem ráda zase třináctiletá, mladá holka které vše prošlo (V určitých ohledech).

,,Pětko?" Zvedla jsem se na loktech.

Po chvíli odpověděl ,,Hm?" Psal dál. Nestihla jsem ani nic říct a on začal ,,Myslím že to mám, Dolores" Usmál se. Vypadalo to, že asi se mnou mluvit nebude... ,,Je to nejistý, ale slibný" Řekl a já pozorovala strop.

,,Co to je?" Objevil se ve dveřích Luther. Jak se sem tak rychle dostal? Přemístila jsem pohled ke stěně.

,,Mapa pravděpodobnosti" Odpověděl.

,,Pravděpodobnosti čeho přesně?" Ani já jsem nechápala.

,,Čí smrt zachrání svět" Vysvětlil zkráceně.

,,To znamená že jeden z nich způsobí konec světa?" Snažil se to Luther pochopit.

,,Ne, ale jejich smrt tomu může zabránit" Otočil se zpět k výpočtům.

Zamyslel se ,,To nechápu" Přiznal, a já protočila očima.

,,Čas je vrtkavý Luthere. Nepatrná změna může mít nepředstavitelný následky v časovém kontinuu" Vysvětlil mu po druhé, svým způsobem.

,,Motýlí efekt" Nastínila jsem mu to.

,,Přesně" Poukázal na mě ,,Stačí najít lidi s největší pravděpodobností ovlivnění času. Ať to je kdokoli, musíme ho zabít" Seskočil z postele.

Luther přešel k výpočtům našeho bratra ,,Milton Green? Co je zač? Nějakej terorista?" Otočil se na Pětku.

,,Věřím že je zahradník" Pomyslela jsem si a opět zkusila svojí intuici.

Luther se zamračil a dál pozoroval Pětku ,,To snad nemůžeš myslet vážně" Zavrtěl hlavou, když Pětka na souhlas mlčel ,,Ty souhlasíš s jeho plánem, kterým chce zabít tři nevinný lidi?" Podíval se na mě vyčítavě.

,,Jestli to není nikdo na kom mi záleží, pro mě za mě" Mykla jsem rameny. Rozvalila jsem se na posteli. Nebylo fér že měl měkčí matraci..

,,Vy jste snad zešíleli" Řekl nevěřícně tikajíc mezi námi pohledem.

Pětka z pod postele vytáhl kufr. Jakmile ho otevřel z něj vytáhl zbraň. Vykulila jsem oči a podívala se na Luthera.

,,Kde jsi to vzal?" Nechápal.

,,V tátově pracovně. Myslím, že tím střílel nosorožce" Začal si jí nastavovat podle sebe ,,Podobnej model jako jsem používal. Dobře sedí a pažba je velmi spolehlivá" Posadil si jí na rameno. Cool. Přetočila jsem se na břicho abych na tu hračku měla lepší výhled.

,,To ale... Milton je nevinej chlap" Začal Luther protestovat.

,,Co když nějakou rostlinu polil kyselinou? Nikdy nevíš" Zacukali mi vzrušením koutky. Miluju zbraně.

,,To je fuk. Jeho smrt může zachránit miliony životů. Když nic neuděláme, stejně za čtyři dny všichni umřeme" Obhájil to. Namířil na prázdnou zeď.

,,Nenechám vás zabíjet nevinný lidi, je mi jedno, jak si to vyprodukoval" Řekl rozhodně. Jako kdyby někdo bral v potaz jeho názory.

,,Zkus nás zastavit" Pětka nasadil sarkastický úsměv. Zarazila jsem se.

,,Hele já- já s tím nechci mít nic společného" Řekla jsem, když zaznělo slovíčko NÁS. I přesto, že jsem byla fanoušek střelných zbraní, se mi moc nechtělo pravit na života ohrožující dobrodružství.

Luther si mě během pár vteřin přitáhl k sobě. Uvěznil mě ve svém objetí a chytnul mou pravačku.

,,Hej!" S pokusem o útěk jsem se začala vzpírat jeho sevření.

Pětka zbystřil a okamžitě na něj zamířil zbraní ,,Co to děláš?" Nevěděla jsem co má Luther v plánu, ale určitě bude bolet, pokud ho provede.

,,Pusť ji" Nespouštěl z nás oči. Luther mi otočil ruku o něco více do prava.

,,Au" Ucítila jsem v ruce nesnesitelnou bolest, která neustávala, ba naopak se zvyšovala její intenzita.

,,Notak Pětko. Přece nechceš abych jí zlomil ruku, nebo i jiné končetiny" Provokoval Pětku, který bezhnutí a neustále mířil na Luthera ,,Ona nebo ta puška" Přidal. To už jsem se neubránila vyjeknutí. Už teď jsem cítila že mi tam s něčím pohnul.

,,Pětko, chci jen říct, já nemám kosti z oceli" Snažila jsem se zadržet slzy, které se automaticky už chtěli spustit. To budou hormony tohohle věku..

Ahojkyy😁 Chtěla bych se poradit. Plánovala jsem že bych změnila cover/obálku příběhu vzhledem k tomu že tahle je už stará docela. Váš názor?😅♥️ Jinak děkuju všem za podporu💕💕