☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 37. Thirtyseven. ☂︎

Střelba začala.
Zničila jsem svůj malý přelud pro své sourozence a ihned prohodila oknem kámen. Vzhledem k okolnímu dění, to bylo to nejmenší, co bylo slyšet.

Vyzvedla jsem se na rám okna a nemotorně jsem vlezla dovnitř zrovna ve chvíli, kdy se rozrazili i vchodové dveře. Ihned je zase za sebou zavřel. Jakmile se otočil, spojil naše pohledy. Ztrnula jsem. Mohlo to trvat pár vteřin, než jsem se objevila s ním pod stolem. Přikryla jsem si hlavu rukama. Cítila jsem se, jako kdybych měla každou chvílí umřít. No nebylo divu, přímo vedle mě se kryl naštvaný vrah. Ozvalo se dunění a střelba po chvíli utichla utichla.
Opatrně jsem si odkryla uši, ani ťuk.
Nejistě jsem věnovala pohled Pětce, který mi ho ihned opětoval. Tušila jsem, co chce udělat. Zavrtěla jsem záporně hlavou. Neposlechl. Typické...

Vyslal pěst mým směrem.
Bezzaváhání jsem se jí vyhla a rychlostí světla vylezla z pod stolu, objevil se přímo předemnou.

,,Hele Pětko," Začala jsem nejistě ,,jsem v dost komplikované situaci ty třináctiletej spratku. Prostě mi musíš jen věřit, že mi na tobě- na vás záleží" Sledovala jsem ho, jako oko v hlavě. Stačil jeden skok a bylo by po mně.

,,Záleží?" Zeptal se, zda se nepřeslechl.

,,Samozřejmě že záleží, hlavně na tobě mi záleží" Vysoukala jsem ze sebe. S odstupem jsme drželi oční kontakt. Snažila jsem se utišit své třesení.

,,To proto tu teď předemnou stojíš jako někdo, kdo mi chce prohnat kůlku srdcem?" Přišpendlil své oči na střelnou zbraň u mého boku. Zakryla jsem jí instinktivně rukou. Ihned svůj pohled přemístil zpět na mou tvář.

,,Já-" Než jsem stihla cokoliv říct vzduchem se prohnala neznámá síla. Ani jsem nestihla pořádně zareagovat. Mé tělo spolu s jinými věcmi v kuchyni, prolétlo vzduchem jako kdyby nic nevážilo.
Prudce narazím do zdi a náhle dopadnu na zem. Aby toho nebylo málo, do obličeje mi spadají ještě kusy omítky ze stropu.
Rozkašlu se a do toho si utírám obličej.
Že by Vanya? Pomyslím si.
Rychle se vzpamatuju a dostanu se zpět na nohy. Musím se odsud dostat..

Rozhlížím se všude možně okolo sebe. Vzduchem vířil prach ze všeho možného, jako třeba ze základů domu, takže mi to dělalo menší trable se v tom orientovat.
Zamžourala jsem na jedno z  pár oken a ihned jsem se za ním rozběhla, jak jsem dokázala nejrychleji jsem se vyškrábala vyčerpaně  na rám.
Už jsem skoro venku, když těsně před tím, než jsem stihla udělat další krok, se mi okolo pasu objevili něčí paže.
Vytřeštím oči ,,Do hajzlu..." Nechám se slyšet tiše a jsem nucená se rámu zase pustit. Pětka mě za pas stáhne zpátky do domu a než stihnem dopadnout na zem, přemístí nás. Stejně dopadnem oba tvrdě na podlahu. Bolestivě zasténám a ihned ze sebe sundávám jeho vlezlé malé pracky. Znovu se po mně natáhne načež ho kopnu do břicha.
Jeho obličej se sklíčí bolestí a já se znovu dobelhávám pryč. Teď už jsem byla pobitá a vyčerpaná, takže to muselo působit spis vtipně, než jako pokus o opravdový úprk.
Zaslechnu opět jak se přemístil a v tu samou chvíli mi podrazí nohy. Vřísknu.
Tentokrát už s nim nebojuju. Odevzdaně ho nechám, aby mě otočil obličejem k němu. Už jsem byla vážně vyčerpaná.

V jeho očích se něco mihne, ale ani to, mu nezabrání přitisknout mi pistoli k hlavě.
Zaryju se mu svým pohledem do očí.
,,Nezabiješ mě" Zašeptám. Jako odpověď že zaznamenal má slova, přitlačí na zbraň.

,,Kdepak bereš jistotu?" Udělá ten samý výraz, který dělal vždycky, kdy dostal jakýkoliv triumf.

,,Neberu" Nechá mé ruce aby se pomalu vyprostily zpoza jeho váhy. Sleduje každý můj pohyb. Opatrně položím své ruce na jeho ruku svírajíc pistol u mojí hlavy. Jeho svaly se viditelně lehce napnou pod mým dotekem. Byl to snad strach, nebo něco jiného?
,,Jsi přeci vrah, tak nebuď slaboch a střílej" Řeknu odhodlaně. Zbraň se ještě víc natiskne k mé hlavě, zatím co mé prsty pomalu klouzají ke spoušti.