☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 21. Twentyone. ☂︎

,,Hele, než sis vrznul tak jsem tě měl radši" Odfrknul si Klaus než si uvědomil co vlastně prozradil ,,Což vlastně nebyla přeci jeho vina protože byl hrozně sjetej, né?" Nervózně se zasmál s pokusem to zamluvit.

,,Přestaň" Vyjel na něj Luther, který stočil pohled k Alison.

,,No jo, mlčim jako studna" Ztichl ihned.

Alison mu věnovala nevěřícný pohled. Na patě se otočila směrem pryč. Luther ihned zareagoval.

,,Alison, počkej" Snažil se jí zastavit.

,,Promiňte, promiňte?" Upoutala naší pozornost žena s chlapcem, který se mě i Pětce věkové podobal. Mile jsem se pousmála ,,Můj syn Kenny má dnes narozeniny. Nechtěl by si váš syn a jeho kamarádka hrát s dětmi jejich věku. Pokud tatínkové souhlasí" Paní mi věnovala vřelý úsměv, jakmile se však podívala na Pětku, jako by ji zamrzl na rtech. Byla nervózní. Přejela jsem si jí pohledem, neviděla nás prvně, jak se zdálo. Přemístila jsem zrak ke svým sourozencům kteří mlčeli. Vyměnili si pohledy. Pětka se na paní mračil.

Nahnul se ,,Radši bych si uhryzal vlastní nohu" Vykulila jsem oči nad jeho nevychovaným vyjadřováním k cizím lidem.

Paní úsměv z tváře zmizel a nasadila spíše zaskočený až vyděšený výraz. Ujmula jsem se slova.

,,Moc se omlouvám za jeho chování, je adaptovaný" Poslední slova jsem zašeptala.

,,Pojď Kenny, půjdeme" Žena popadla syna za ruku a rychle odešla.

,,Dej si pozor s kým jak mluvíš" Upozornila jsem ho, než odešel k hrací dráze.

Nechala jsem to být a dívala se na lidi okolo. Nic zajímavého, to ale bylo ještě zajímavější tím, že to nebylo zajímavé. Povzdechla jsem si a podívala se zpět na Pětku když zrovna zmizel v modrém světle. Jen jsem nevěřícně pozorovala místo kde ještě před chvílí stál. Super, zůstali jsme napospas smrti.

,,Kam šel?" Podívali se na mě všichni přítomní sourozenci. Věnovala jsem jim nechápavý pohled.

,,Já to mám snad vědět?" Nadzvedla jsem obočí ,,Je to prostě malej skrček. Opravdu nekontroluju jeho aktivity tak s tím přestaňte lézt zamnou" Procedila jsem skrze zuby.

Diego si povzdechl ,,Jakej je plán?" Změnil téma když se otočil k nově příchozímu Lutherovi.

,,Napadlo mě, že by jsme došli do divadla Iraculus" Navrhl.

,,To je místo, né plán" Podotkl Diego.

,,To je jako všechno? Chceš být číslo JEDNA? FAJN. Ale tohle je na nic, musíme se společně domluvit" Přetékával mi pohár trpělivosti.

,,Přesně! Plán, který ani jeden nejste schopní vytvořit!" Diegovi taky už skřípali nervy. Věnovala jsem mu zlý pohled.

,,Vytvořit?! Diego, kdy jsi ty vytvořil něco, co za něco stálo!" Zvýšila jsem hlas. Než mi stačil odpovědět se po herně roznesla střelba. Ihned jsem si zakryla hlavu a skrčila se.

,,K zemi!" Okřikl nás Diego jako by to mělo nějaký význam. Schovala jsem se za jeden z pultů.

Sourozenci udělali to samé.

,,Co jsou zač?" Snažil se Diego překřičet střelbu, která neustávala.

,,Možná náš bratr číslo PĚT, Kennyho naštval a oni přišli na jeho narozky pomstít jeho hrdost!" Křikla jsem. Svým způsobem to byla pravděpodobná možnost.

,,Nebo přišli Kennyho narozky jen oslavit" Zavtipkoval Klaus. Zacukali mi koutky.

,,Ne, oni přišli spíš pro nás" Řekl Luther asi nejpravděpodobnější možnost.

Diego hodil po mužích nožem, Luther začal házet boowllingové koule a Klaus chvíli potom narozeninový dort. Chudák Kenny. Pomyslela jsem si nad dortem. Všichni se je snažili zdržet. Celá jsem se rozklepala.

,,Naso! Dělej taky něco a neseď tam jen. Tím nám moc nepomáháš" Křikl po mě Diego.

Smíšené pocity se ve mně mísili. Začala jsem uvažovat nad tím, zda je dobré využít v tomto stavu své schopnosti.

Lutherovi došli boowlingové koule a Klaus se schovával se strachem v očích za pultem kousek ode mě.

,,Naso!"

,,Fajn, to zvládneš" Nádech a výdech ,,Já to zvládnu!" Řekla jsem rozhodnutě ,,Luthere, Klausi, Diego, Alison odlákám je. Za 10 sekund... Se rozběhnete naproti dráze a otvorem, ve kterém jsou vystaveny kuželky se prosmeknete" Zdělila jsem jim svůj plán načež odsouhlasili i to, že mě slyšely.

Zapnula jsem stopky. Počítala jsem společně s tikáním, které bylo spíše v mém podvědomí než že bych je opravdu slyšela tikat.

,,1.... 2... 3... 4... 5... 6.. 7..." Na sedmou sekundu jsem vylezla zpoza pultu a začala se soustředit na iluzi.

Země se trochu otřásala a já se pečlivě soustředila na to, co chci aby muži viděli. Nasměrovala jsem je proti sobě. Na pozicích svých přátel či kolegů teď viděli nás. Střelba po minutě utichla, všichni byli mrtví. Začali se mi zavírat oči, rychle jsem se oklepala a zamířila k dráze.

Prosmekla jsem se na druhou stranu otvoru. Jen co jsem se postavila nohama na zem, jsem málem usnula vyčerpáním.

,,V pohodě?" Zeptal se Luther když mi pomáhal na nohy. Promnula jsem si rychle oči.

,,Zvládnu to" Zívla jsem si. Sotva jsme vyšli a já sebou třískla o obrubník.

<<<779 slov>>>