☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 2. Two. ☂︎

,Váš otec vždy věřil v to, že váš bratr tam někde je. Nikdy neztratil naději" Ujistil nás Pogo. Nakonec odvrátil pohled od obrazu a podepřel se o svou hůl.

Hluboce jsem se nadechla ,,Potřebuju na vzduch" Nasadila jsem mírný úsměv, kterým jsem možná nepřesvědčovala jen Poga s Vanyou, že je vše v pořádku. Téma Pět, bylo sporné.
Nikdy jsme si nebyli nějak extra blízcí, většinou jsme se spis vyštvávali navzájem, ale postupem času začal i mně opravdu chybět.
Ještě před pár lety jsem byla Přesvědčená, že se vrátí, že jen proskočí a bude zase zpátky. Nakonec i přes můj nesouhlas s jeho chtíčem cestovat časem, jsem mu věřila, že to zvládne- nebo jsem možná chtěla věřit, doufat.
Jak roky plynuly a Pět se neobjevoval, po čase mi začlo docházet, že ten den na ulici, to byl nejspíš poslední den, co jsme se viděli.
Že už se nevrátí.
Pět let po jeho stálé absenci, jsem začala hledat jakékoliv možnosti pro jeho nalezení, až jsem jednoho dne, narazila na ženu.
Ta žena působila až moc vypočítavě, abych jí důveřovala, ale něco ve mně se i přesto rozhodlo s ní spolupracovat. Jmenovala se Handler. Měla vždy vyčesané blonďaté vlasy a červenou rtěnku.
Potkala jsem jí v jednom z barů, kdy jsem se díky alkoholu spontánně rozpovídala o svém chaotickém rodinném životě.
Ale to už je pár let...
Všem jsem řekla, že odjíždím do Evropy na pár let, že jedu za prací- což vlastně nebyla až taková lež.
Handler slíbila, že pokud pro ní odpracuju pět let, pomůže mi s hledáním mého bratra.
Nevěděla jsem do čeho jdu.
Kdybych si mohla teď vybrat, nejspíš bych odmítla, kdybych jen tušila, jaká zvěrstva po mně bude chtít.
Jakmile se totiž namočíte do časové komise, pak už nikdy nebudete mít klid.
Nakonec jsem hledání vzdala. Nikde po něm nebylo ani stopy a z toho místa jsem částečně odešla.

Vyjdu ven z domu. Už delší dobu mě přemáhali myšlenky, že bych mohla přerušit svoji odvykačku na alkohol. V aktuální situaci bych brala cokoliv.
Pokaždý, co jsem se napila, to byl vítaný útěk od reality.
Všechny věci se stáhly do ústraní a zbylo jen ticho a já s flaškou v ruce. Moje hlava našla klid a prostě jsem jen.. Existovala.

Venku už začínala být tma, a tak jsem to radši krouhla do nejbližšího baru.
Nad dveřmi zacinká zvoneček a já nasaju vůni mixu všelijakých kolínských naráz. Vůně noci a alkoholu.
Usadím se k baru a jakmile zbystřím mladého barmana, zamrkám na něj.
Hned se usměje a přitančí ke mně. ,,Co to bude?" Zeptá se a jeho tvář mi prozradí vše, na co by mohl myslet v tuhle danou chvíli.

Uculím se ,,Dvě Cukrové pláže s extra dávkou vodky." Zažádám si, sotva se podívám do nápojového listu. Už jsem tu jednou byla, takže pro mě bylo lehčí si objednat.
Když jsem někam přišla úplně poprvý, bylo pro mě tak těžké si vybrat, že jsem tím vážně občas strávila až čtvrt hodiny.
Zadívám se na barmana, na jeho záda a jak se propínají při mixování mého drinku.
Bylo by tak špatné si s někým konečně užít, zastavit se, a přestat neustále utíkat?
Prohlížela jsem si ho od ramenou až k patám. Dala bych si říct..

Mohla přejít i hodina, co jsem do sebe lila skleničku za skleničkou. Oficiálně jsem byla znovu ve fázi, kdy jsem nedokázala přestat. Chtěla jsem vypnout, totálně se zdělat, nic neřešit.
Líně si podepřu hlavu a čirou náhodou pohledem zavítám na hodiny.
Otráveně jsem zafuním.
Vážně už bylo načase zvedat kotvy, byla jedna hodina ráno.
Sáhnu do kapsy pro mobil a pro peněženku. Vytáhnu sto dolarovku a plácnu ji na pult. ,,Tady, drobné si nechte."
Opatrně jsem se zesunula ze stoličky a nejistě odešla z baru.
Cítila jsem se jako po kolotoči.

Přišlo mi, jako kdyby se mi zem doslova hýbala pod nohama.
Klopýtnu. Jen se nad tím pochechtnu.
Všechno mi připadalo tak nijaké a občas k smíchu, že jsem si nemohla pomoct.
I to, že jsem hned na to zakopla znovu bylo k breku a k smíchu zároveň.