☂︎ zKus zapomenout - |Five Hargreeves| {POZASTAVENO}

☕︎ 13. Thirteen. ☂︎

Nakonec mou rukou prudce otočil. Bolestivě jsem vykřikla. Luther mě od sebe jemně odstrčil a to, už se u mě objevil Pětka. Vzal mou ruku do své když mi bezohledně vyhrnul rukáv.
Nevypadalo to dobře.

,,Promiň, Naso. Dělal jsem jen to, co bylo nutné" Díval se se soucitem na moji ruku.

,,Chcípni v pekle" Procedila jsem skrze zuby. Zbytečně mě zmrzačil ,,Au" Vyjekla jsem, když se Pětka dotkl zraněného místa. Zamračila jsem se i k němu.

,,Vím, že jsi dobrý člověk Pětko. Jinak by jsi tolik neriskoval, aby jsi se vrátil a zachránil nás. Ale teď už nejsi sám" Provedl Luther malý proslov před tím, než zvedl pušku ze země a opustil místnost.

,,Jedna šance by tu vlastně byla, ale je téměř nemožná" Zamyslel se ,,Nejdřív se ale musíme postarat o tu ruku" Řekl ihned.

~~~~

Seděli jsme v autě a čekali až přijedou ti psychopati. K mému překvapení s námi jel i Luther. Měla jsem chuť mu tu sádru rozbít o hlavu. Na tváři jsem měla jak narýsovaný, uražený výraz. Opřela jsem se do sedačky a zavřela oči. Potřebovala jsem odehnat své špatné myšlenky a nabít nějakou tu ztracenou, pozitivní energii. Bohužel mi vesmír ani to nedopřál.

,,Víte.... Nikdy jsem si to neužíval" Řekl z ničeho nic Pětka, čímž prolomil to poklidné ticho. Absolutně jsem nevěděla o čem mluví. Pootevřela jsem jedno oko.

,,Co?" Vypadalo to, že ani Luther nechápal význam jeho slov.

,,Zabíjení. Chci tím říct, byl jsem dobrej a byl jsem na to pyšnej, ale nikdy jsem si to neužíval" Přiznal ,,Nejspíš ty roky bez lidí. Samota dokáže udělat hodně" Vydechl. No to asi dokáže, když u něj doma na posteli leží figurína Dolores, kterou považuje za svou... Ani nevím co to vlastně je.

,,No, byl jsi pryč opravdu dlouho. Já byl na měsíci čtyři roky a stačilo mi to víc než dost" Uznal Luther a skenoval silnici před námi. Zase měsíc... Povzdechla jsem si otráveně.

,,Myslíte že to zabere" Změnila jsem radši téma.

,,Jsou zoufalí. Jako když policista příjde o pistoli. Kdyby na to přišla komise, budou mít velkej problém. A navíc, tady budou hnít do té doby, dokud ho nebudou mít zpátky" Pokrčil rameny.

,,Měl bych ho radši držet já, kdyby po vás šli" Navrhl Luther k mému překvapení.

,,Fajn, ale Luthere buď opatrnej. Já prožil dlouhej život ale, ty jsi ještě mladej. Máš ho celý před sebou, nezahoď ho" Řekl Pětka a já se výrazně usmála když řekl poprvé věc co nedává moc smysl. V určitém světle to bylo logické ale, zůstaneme u toho kde ne.

Jak Luther může mít celý život před sebou když tak za tři dny bude po něm? Všimla jsem si, že v autě už jsem jen já. Rychle jsem vystoupila a smazala úsměv z tváře.

,,Kdyby se to podělalo" Otočil se ke mně Pětka ,,Řekni Dolores, že mě to mrzí" Pronesl neutrálně. Už teď se mi v hlavě rodila představa, jak Dolores leží v kontejneru na plasty.

,,Jasně, spolehni se" Zazubila jsem se a odkývala mu to. Velmi věrohodné. Doufala jsem, že Dolores je jediná figurína, kterou vlastní. Nevím jak bych spacifkovala dvě.

Opodál už postávalo zaparkované, modré auto a já se společně s Pětkou rozešla naproti lidem, co nás minule téměř zabili.

,,Jsou ty masky nutné?" Zeptal se Pětka. Postávali jsme naproti sobě. Na to si oba masky sundali a názorně odhodili na zem.

,,Tak kde je?" Zeptala se netrpělivá žena, s rovně střiženým mikádem i ofinou.

,,Takhle chcete začínat? Víte mi kdykoliv můžeme nasednout do auta a odjet" Připomněl jim Pětka jeden z faktů.

,,Nedošel by jsi ani do půlky" Namířila na Pětku zbraň. Zpozorněla jsem. Ihned jsem si jí přeměřila pohledem. Odhadovala jsem její obavy i strachy. Skrytý talent.

,,Jak jste zjistili při minulém napadení," Nenápadně jsem se postavila před Pětku s ledově, klidným pohledem ,,Náš bratr číslo JEDNA, není zrovna průměrný obr" Nasadila jsem lehký, miloučký úsměv.

,,To jo, spadl na něj lustr a s ním to nic neudělalo" Promluvil poprvé za celou dobu i muž vedle ženy.

,,Než ho sejmete, pochybuju že by kufřík byl v původním stavu" Vytáhla jsem si pilník a začala si pilovat nehty.

,,Pravděpodobně, to nebude to jediné co? Tak jak si můžeme pomoct?" Přešel k věci. Byli ostražití.

,,Kontaktujte mi šéfovou abych si s ní mohl popovídat z očí do očí" Ujmul se slova Pětka a přešel vedle mě.

,,O čem" Zeptala se žena ihned. Ten strach se jim odrážel přímo v očích. Zacukali mi koutky.

,,Do toho vám přece nic není ne?" Nadzvedla jsem obočí.

,,Jen jí neříkejte o tom kufříku" Věnovala mi pohled.

,,To zní férově" Souhlasil Pětka a já pouze přikývla. Dvojice začala odcházet k telefoní budce.

,,Co teď?" Schovala jsem si pilník zpět za sukni.

,,Počkáme" Sledoval stále dvojici.

,,To je unavující" Zaůpěla jsem. Najednou se začala ozývat melodie zmrzlinářského auta. Pootočila jsem se za zvukem ,,To je ona?" Unikl mi úsměšek v hlase, ten ale rázem zmizel co jsem v autě zahlédla Klause i s Diegem.

,,Rozhodně ne" Pozoroval nechápajíc pohledem auto ,,Co ten tu sakra dělá" Mířil tím na Klause, který měl otevřené okénko, a mával nám.

,,Je to past!" Ihned jsem se otočila k dvojici.

Reflektně jsem si hned stoupla před Pětku, to samé udělal i Luther, který nás oba zakryl svojí postavou. Kůlky proletěli pár metrů od nás.

,,Co to..." Nasadila jsem nechapající pohled. Pětka byl opět v tahu. To se stalo. Nemotorně jsem vylezla zpoza Lutherovi postavy. Zrovna v tu samou chvíli, kdy naši sourozenci nabourali do modrého auta. Plácla jsem se do čela.

,,Pětko?" Zaregoval konečně Luther, že asi něco nebude v pořádku.

Dvojice se pomalu, ale jistě vzpamatovávala. Vytrhla jsem Lutherovi kufřík z ruky a zvedla ho nad sebe ,,Tak si pro něj pojďte!" Křikla jsem. Pokusila jsem se ho odhodit co nejdál. Na to, že jsem házela jednou rukou, to nebylo vůbec zlé.

Dvojice se rozběhla ke kufříku zatím co Luther šel pomoct našim tupým sourozencům. Sedla jsem si rychle za volant, a netrpělivě čekala až nastoupí. Sice jsem neudělala ještě zkoušky na řidičák, ale nebylo tu nic, do čeho by se dalo vrazit. Nakonec jsme odjeli pozadu...