Ahojky! Chci vám oznámit, že jsem začala psát ještě jeden příběh •escape from The past• byla bych ráda, aby jste ho taky přečetli. Jinak tomuhle příběhu se budu pořad věnovat. U eftp to bude jinak napsané a bude to "lepší" ještě musím upravit par chybiček a bude to úžasné!
Vyšli jsme před hotel. "Teď počkáme na autobus a pojedeme" řekla teta. Jsem celá nervózní. Klepou se mi nohy, ruce možná i mozek. Čekání na autobus je vždy věcnost.
Po 5 minutách autobus konečně přijel. My nastoupili a usedli. Zase jsem seděla s Lukasem, ale neměla jsem chuť na něj mluvit.
Hlavu jsem si opřela o okno a šla se zničit do svých vlastních myšlenek. Co když to prohrajeme? Co když se něco stane. Třeba něco vážného. Co když nás vyhodí?
Lukas si mě všimnul. "Co se děje?" Zeptal se. No a teď co říct? Nechci se ztrapnit, tím že mu řeknu, že se bojím. Ale zas by si myslel, že je to kvůli včerejšku. "Mám trému. Bojím se, že se to nějak pokazí a nebo nepostoupíme" řekla jsem mu smutně. Ramena i oči mi šly dolů.
"To bude dobrý. Všichni máme trému. I já. Zvládneme to a postoupíme" řekl povzbudivě. On že má trému? Neřekla bych to do něj.
"Budu ti věřit" pošeptala jsem mu. Zbytek cesty do nějaké budovy ve které by měla být soutěž, jsme byly ticho.Konečně jsme přijeli před obrovskou budovu. Je velká a moderní. "Poslouchejte mě" vyzvala nás teta. Tím mě odradila od myšlenek.
"Teď půjdeme dovnitř. Já nahlásím, že jsme přijeli a pak se vydáme do soukromé šatny. Tam se všichni převléknete, protáhnete. Budete mít na to hodinu a čtvrt. Potom se vydáme k placu" dokončila teta.
Vyrazili jsme dovnitř, teta nahlásila náš příjezd a už jdeme směr šatna. Šatny jsme měli dohromady. S tím že na převlečení, tam je taková deska.
Přišly za námi dvě paní. Mohlo jim být 25 let. Mně i Veronice udělaly účes a líčení. Účes mi udělaly culík, který ze z hora je spletený jako rybí cop. Nevím jak to popsat. Vlasy mi ještě navlnily.
Líčení udělali prosté. Rty nechali takové jaké je mám a oční stíny daly do barvy fialové. Přidaly pár třpytek a ještě daly umělé řasy.
ČTEŠ
ACRO DANCE
Teen Fiction"Když někdo miluje, vidí zázrak, jenž je pro ostatní neviditelný. A já jsem rád, že svůj zázrak budu mít vedle sebe až do konce života." ••• Ve městě jsem sice nebyla nová, ale tam jo. Teta mě přemluvila abych šla k ní do týmu. I když je to tým tak...