"Když někdo miluje, vidí zázrak, jenž je pro ostatní neviditelný. A já jsem rád, že svůj zázrak budu mít vedle sebe až do konce života."
•••
Ve městě jsem sice nebyla nová, ale tam jo. Teta mě přemluvila abych šla k ní do týmu. I když je to tým tak...
Přišla jsem na záchody, kde zrovna nikdo nebyl a začala brečet. Doufám že to neudělal jenom kvůli výhře. Ale pravdou je proč by to jinak udělal? Sám řekl slovo "kamarádi".
Nemůžu uvěřit, že hajzl jako on mi sebere první pusu. Jsem taková kráva, nána, naivní píča a plno dalších věci. Já se tak nesnáším. Nesnáším jeho.
Musíme prohrát! Ano prohrajeme, pojedeme domu a doma odejdu z týmu a už mě nikdo mimo tety a Em neuvidí.
Po nějaké době někdo přišel na záchod. Musím se ztišit. "Ell? Jsi tu?" Zeptal se mě povědomí hlas. Ten hlas patří Veronice. "Ano jsem, co potřebuješ?" Zeptala jsem se a snažila být co nejvíc v klidu. "Jsi tu hrozně dlouho a už budou vyhlašovat" dořekla Veronica. "Já za chvíli jsem tam. Běž napřed" řekla jsem. Nic už neřekla a odešla.
Rozhodla jsem se vyjít z kabinky. Pane bože já vypadám. Nebudu to hrotit. Je tam tma a stejně nepostoupíme. Mávla jsem nad tím rukou a odešla.
Nevím co mi bude nejvíc nepříjemný. Jestli být vedle Lukase a nebo těch otázek kde jsem byla tak dlouho. Asi ten Lukas bude horší.
Došla jsem k nim. "Tady jsi! Pojď budou vyhlašovat" radostně řekla teta a přitáhla mě. Chytla mě za ruku, stala jsem vedle Lukase a to jsem nevydržela. Šla jsem na druhou stranu k Veronice.
"Tak jooo. Jako první postupujeeeeee. Chvilka napětí. ČEŠIII" všichni začali křičet radostí. "Jako druzí postupujííí. Zase chvilka. NĚMCI" to je radosti, až mi je z toho špatně. "A třetí......... AMERIČANI" dořekl to slovo Američani a zase se mi chtělo brečet. To je snad zlý sen!
"Pojďte si pro ceny" řekl porotce. "Tak běžte" řekla radostně teta. "Můžeš tam jít místo mě prosím. A neptej se" řekla jsem Veronice a ta přikývla.
Ještě než stačil Lukas přijít ke mně, tak jsem stačila zmizet. Vyběhla jsem jak o závod. Vběhla jsem do šatny kde jsem si sundala sukni a vzala tmavě modrou džínovou bundu, vansky a zase běžela pryč.
Utekla jsem z budovy a vydala se na pravou stranu. Běžela jsem hodně dlouho a nejspíš daleko. Doběhla jsem k Vltavě. Tam jsem si sedla a začala koukat do vody. Lidi kolem jsem ignorovala. Mobil jsem nechala v šatně, takže ten mě taky nerušil.
Slunce začalo zapadat, takže ta voda byla ještě víc kouzelná. Začalo být i chladno, ale to jsem též ignorovala.
Chtěla jsem si užít samotu bez Lukase, čistý vzduch a krásný západ slunce. Ani nevím kolik je hodin a nebo jak dlouho jsem pryč, ale už je opravdu zima. Půjdu najít hotel.
Zvedla jsem se a vydala se stejný směrem, kterým jsem přišla. Přešla jsem celý karlův most. Je opravdu nádherný a na tohle místo nezapomenu.
Přešla jsem ho a začala chodit v uličkách, ale někdo na mě začal křičet. Křičel na mě něco česky, takže jsem nerozuměla, ale spíš se soustředila na to, jak je už blízko.
Byl ode mě fakt kousek a já počítala vteřiny mého života. Postarší chlap mě čapnul pod krkem a začal tahat do uličky. Nemohla jsem křičet. Nešlo to.
Chlap mi začal sundavat bundu a následně se snažil i o kraťasy, ale někdo mu v tom zabránil. Ten někdo ho svalil k zemi a začal ho mlátit. Já se rychle oblékla a začala utíkat.
Utíkala jsem jak nejrychleji šlo, ale někdo byl rychlejší. Přiběhl zamnou člověk, který mi zachránil krk. Chytl mě za zápěstí a zastavil. Otočila jsem se a přede mnou stál vysoký chlap.
Měl černo-hnědé vlasy, modré oči a vousy. Vypadá na 25 let, víc ne.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Začal na mě něco mluvit, ale já ho zarazila. "Já neumím česky. Anglicky prosím" promluvila jsem a on pochopil. "Jsi v pořádku? Není ti nic? Kde bydlíš? Odvedu tě" ptal se. "Ano jsem. Nebydlím tu" odpověděla jsem ho. Asi ho to trosku zarazilo. "A máš aspoň hotel?" Zeptal se. "Ano mám, ale nepamatuju si kde je. Jenom název" řekla jsem mu smutně. "Jak to? Aspoň řekni ten název" řekl mi. "To je na dlouho a jmenuje se 'hvězda'" řekla jsem. "To vím kde je. Pojď zamnou" řekl a rozešel se. Následovala jsem ho.
Po cestě jsem mu řekla úplně všechno. Od nástupu do týmu až po tuhle chvíli. Neříkal nic. Došli jsme konečně před hotel "děkuju" poděkovala jsem mu a musela ho obejmout. V objetí mi řekl "není zač" po menší chvilce jsme se odtáhli.
"Nechceš doprovodit až k pokoji? Kdyby se tu zase motal nějaký nemocný chlap z psychiatrie" zeptal se mě. Nemám důvod se ho bát a má pravdu. "Klidně" řekla jsem mu a vešli dovnitř.
Cestou k výtahu i ve výtahu jsme si povídali o životě, o rodině atd. Vystoupili jsme z výtahu a hned u toho výtahu stal Lukas.
"Tady jsi!! Kde jsi byla!" Křikl na mě. Já se lekla a zase chtěla začít brečet. Brečet z toho co udělal. "Hej klid Kamo. Nech ji bejt" řekl Matěj. Matěj je ten kluk, který mě zachránil. Představil se mi ve výtahu.
"Kdo to je?" Křikem se zeptal Lukas. "Já jsem někdo kdo jí zachránil a utěšil a teď uhni z cesty" vyzval ho Matěj. "Co ti udělal" zeptal se mě. Na tohle už nemám. Je mi jedno co to znamená pro tým, ale udělám to.
"ON MI NEUDĚLAL NIC, ZA TO TY ANO." Zakřičela jsem na něj. Matěj mě chytl za ruku a Lukas si mě přejel pohledem. "Já ti nic neudělal" řekl nervózně. "UDĚLAL a teď když mě necháte, půjdu si lehnout. Ahoj Matěji" křikla jsem a rychle utekla do pokoje. Ještě jsem zaslechla kluky.
"Drž se od ní dal" vyhrožoval mu Matěj. "To ne-" dal jsem neslyšela.
926 slov
Na profilu je další příběh •escape from The past• byla bych ráda, kdyby jste ho začali číst.
