I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

5. CÍTÍ TO STEJNĚ?

...

Poté, co jsme dojedli naší večeři, rozhodli jsme se s Kurapikou, že si už půjdeme lehnout, jelikož jsme byli oba celkem unavení.
Když jsem si ale lehl do své postele, nemohl jsem dlouho usnout.
Ležel jsem tedy jen tak s upřeným výrazem do stropu a v hlavě mi při tom zněla dokola ta samá otázka:
„To mi vážně odjede?"

Děsilo mě to a nemohl jsem se toho pocitu zbavit.
Za tu dobu co jsme se vrátili z nemocnice se vztah mezi mnou a Kurapikou velmi utužil, ale myslím, že spíš v přátelském slova smyslu. Pořád jsme byli spolu a neustále jsme se smáli.

Nejprve jsem Kurapiku vnímal jenom jako kamaráda a zároveň mého spolubydlícího, ale po nějakém čase jsem si něco začal uvědomovat...
Náš vztah jsem totiž začal vnímat malinko jinak než předtím. Už jsem nás nebral jako obyčejné přátelé, ale došlo mi, že jsem ke Kurapikovi začal cítit možná něco víc než pouhé přátelství...
Tolikrát jsem mu to chtěl říct, avšak po celou dobu bylo mezi námi takové zvláštní napětí, které mi říkalo, ať mu prozatím nechám prostor a netlačím na něj.

Já jsem ale každý den tajně toužil po tom ho znovu políbit... Znovu ho obejmout a znovu cítit jeho doteky na mé kůži. Naposledy jsme se políbili před dvěma měsíci v nemocničním pokoji a od té doby? Nic...

I přesto, že jsem mu to chtěl říct jsem neměl dost odvahy udělat první krok, jelikož jsem se bál, že to, co se mezi námi ten den stalo byl pouze úlet a Kurapika pouto, které mezi námi je vnímá čistě jako přátelství...

Já: „Sakra..."

Zašeptal jsem podrážděně a naštvaně jsem při tom zabořil hlavu do polštáře. Jestli to takhle půjde dál, tak se z toho za chvíli zblázním.
Musím mu říct, co k němu cítím... Nemůžu ho přece nechat, aby žil ve lži a dělat, jako že se nic neděje...

...

Z mého uvažování mě náhle vyrušilo tiché zaklepání a do pokoje vstoupil Kurapika.
Vůbec jsem nečekal, že přijde ale jakmile jsem ho uviděl, pomalu jsem se posadil a snažil jsem se tvářit tak, aby nic nepoznal.
Ve světle stolní lampičky, která stála vedle mě jsem uviděl jeho celkem skleslý výraz a oči, které na mě upřeně koukaly.

Kurapika: „Můžu dál?"

Zeptal se mě celkem ostýchavě a podle jeho pohledu jsem poznal, že ho asi něco trápí.

Já: „Samozřejmě, copak se stalo?"

Zajímal jsem se a on ke mně přišel blíž.

Kurapika: „No, víš..."

Najednou se ale zarazil a bylo na něm poznat, že si není jistý, jestli má pokračovat. Já ho ale pobídl, aby získal trochu odvahy.

Já: „Jen povídej."

Řekl jsem mu klidně a rukou jsem párkrát poklepal na volné místo na mé posteli, aby se posadil. On se v tu chvíli jen zhluboka nadechl a poté se na mě trochu nervózně pousmál.

Kurapika: „Víš... nemůžu spát... protože pořád musím přemýšlet nad jistými věcmi..."

Já: „Nad jakými?"

Zeptal jsem se ho starostlivě. Tón jeho hlasu mě celkem znepokojoval, ale chtěl jsem vědět, co ho trápí. Kurapika jen sklopil hlavu k zemi a zůstal nervózně postávat u okraje postele.

Kurapika: „No... přemýšlel jsem o nás a také o mém odjezdu..."

V tu chvíli jsem ke Kurapikovi natáhl ruku a on přišel až ke mně.
Opatrně mi mojí ruku stiskl a při tom se posadil na postel vedle mě.
Vypadal, že má toho odjezdu plnou hlavu a asi neví, jak se má rozhodnout.
Když jsem viděl, jak se kvůli tomu trápí, chtěl jsem ho nějak povzbudit, ale popravdě jsem si v tu chvíli nebyl úplně jistý, jestli je to tak správně...
Jestli bych to vůbec měl udělat, protože mám strach z toho, že odjede...

Kurapika: „Víš, chtěl bych odjet, ale upřímně... Nevím jestli tě tady chci nechat samotného a hlavně jestli to bez tebe tak dlouho vydržím..."

Přiznal se potichu Kurapika a podíval se při tom na mě. Kvůli jeho sklíčenému pohledu a milých slovech mi přejel mráz po zádech a srdce mi začalo divoce bít.
Opravdu se mi právě přiznal, že mu budu chybět...? Já...?
Pravděpodobně ho ten odjezd sužuje stejně tak, jako mě, jenom jsem si to nejdřív neuvědomoval a myslel jsem si, že se tím nechávám sžírat pouze já. Ale pravda byla nakonec úplně jiná...

Já to ale musím udělat. Musím mu nějak pomoct, protože vidět ho, jak je kvůli tomu smutný mě bolí.
Musím ho v tom přece podpořit. Zakazovat mu to nemůžu a také rozhodně nechci, takže to prostě udělám...

Já: „Kurapiko... Měl bys jet."

Vypadlo že mě najednou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem to možná řekl se špetkou smutku v hlase, takže jsem se to následně snažil potlačit vřelým úsměvem, aby nic nepoznal.

Já: „Když se kvůli tomu budeš takhle trápit a pořád nad tím uvažovat, tak se z toho zblázníš. Měl bys jet, abys měl možnost zažít něco, co jsi ještě nikdy nezažil."

Jen co jsem to dořekl, Kurapika se na mě překvapeně podíval, ale nakonec se usmál. Asi nejspíš čekal, že mu v odjezdu budu bránit, ale to jsem mu přece nemohl udělat...

Já: „A o mě se neboj. Já tu mám Niu, se kterou na tebe počkáme a pak budeme rádi, když nám budeš vyprávět, co všechno jste na dražbách zažili."

Kurapika se v tu chvíli usmál ještě víc a jeho oči se najednou rozzářily. Konečně se mi ho podařilo nějak povzbudit a vidět ho zase šťastného byl ten nejkrásnější pohled.

Kurapika: „Asi máš pravdu..."

Zauvažoval a já jen přikývl na souhlas.

Kurapika: „Tak dobře. Já to místo vezmu!"

Řekl odhodlaně a jeho smutek se náhle jako lusknutím prstu zcela vytratil. Když jsem viděl, jak je šťastný i mě lítost přešla a musel jsem se začít smát. Měl jsem vážně radost, že už ho to netrápí a rozhodl jsem se, že teď zapomenu na to, že odjede a budu si co nejvíc užívat chvíle strávené s ním.

Kurapika: „Děkuju ti. Díky tobě se cítím už mnohem líp."

Řekl mi se širokým úsměvem na tváři a já v tu chvíli pochopil, že jsem udělal správnou věc. Nelitoval jsem toho, že jsem mu řekl, ať odjede, protože chci aby byl šťastný.

Já: „Rádo se stalo."

Odpověděl jsem mu s úsměvem, přičemž jsem mu stiskl jeho drobnou ruku.

...

Seděli jsme tam tak spolu ještě nějakou chvíli a probírali jsme detaily Kurapikova odjezdu a další nejrůznější věci. V tu chvíli jsem byl vážně moc rád, že je v pořádku a že mu na tváři opět září jeho nádherný úsměv.
Jednu věc jsem ale pořád nedokázal pustit z hlavy...
Měl bych mu před odjezdem přiznat, co k němu cítím, nebo mám své city ještě skrývat...?