I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

17. V DEN ODLETU

Když Henry s Kikou došli až k našemu stolu, oba nám věnovali milý úsměv.
Věděl jsem, že jsou přátelé, ale že by mezi nimi něco bylo? Normálně se totiž mimo práci nescházejí...
No, to je teď fuk...

Henry: „No to je teda náhoda. Rádi vás vidíme vy dva."

Kika: „Dobré ráno."

Já: „Ahoj, co vy tady?"

Henry: „Noo, s Kikou potřebujeme probrat několik pracovních věcí, tak jsme se rozhodli sem zajít.

Kika: „Je tu klid a navíc tu vaří úplně úžasný kafe, který já vždycky po ránu potřebuju."

Kurapika: „Tak v tom jsem s tebou za jedno Kiko. Když si ráno nedám kafe, tak je to se mnou pak celý den k nevydržení."

Já: „S tím mohu jedině souhlasit..."

Přiznal jsem tiše s náznakem škádlení v hlase a Kurapika mě za mou drzost lehce kopl do lýtka.
Když jsem poté uviděl jeho uražený výraz, provokativně jsem na něj mrkl a on na mě vrhl varovný pohled.

Kurapika: „Nechcete si sednout k nám? My stejně za chvíli odcházíme, takže vás dlouho nezdržíme."

Henry: „To by bylo fajn, díky."

Řekl vděčně Henry a po odsunutí židle pro Kiku si oba přisedli ke stolu.

Kika: „A co že jste tu vy dva spolu?"

Zeptala se nás Kika a při tom na nás vrhla podezíravě roztomilý pohled.
Upřímně mě tou otázkou dost zaskočila a v tu chvíli jsem absolutně netušil, co bychom jí na to měli říct.
Tyhle její slídivé dotazy mě vždycky dokázaly přivést do rozpaků...

S Kurapikou jsme se na sebe jenom po očku podívali a podle jeho výrazu jsem poznal, že i jeho Kika svojí otázkou zaskočila.

Ruce, které měl pevně sevřené v pěst a doširoka otevřené oči mi prozradily, že Kurapika začíná pomalu podléhat nervozitě.
Takže si určitě taky není jistý, jestli jim máme náš vztah přiznat...

Upřímně, nejradši bych vykřičel do celého světa, že jsme mi dva spolu a chlubil se každému, jaké mám štěstí, že Kurapiku mám.
Zároveň mi ale v hlavě neustále zněla myšlenka, jestli na to ještě není moc brzy.

Kurapika se najednou zhluboka nadechl a chtěl se k tomu už konečně vyjádřit. Než ale stihl cokoliv říct, Kika mu v tom zabránila.

Kika: „To snad ne...!"

Vyjekla najednou a při tom si zakryla pusu oběma rukama. Nebudu lhát, celkem mě to vyděsilo a když jsem se poté podíval na Kurapiku i on se tvářil dost překvapeně.

Kika: „To si děláte srandu... Takže je pravda, že vy dva...?!"

Zapištěla znovu a při tom mě i Kurapiku chytila za ruce. V jejích očích jsem snad v životě neviděl takovou radost jako právě teď.

Kurapiku se na mě podíval a lehkým přikývnutím mi naznačil, že už se nejspíš nemusíme bát skrývat pravdu.
Pouze jsem se na něj za to usmál a oba jsme se podívali zpět na rozzářenou Kiku, která napjatě čekala na naší odpověď.
Pokud Kurapikovi nevadí odhalit našim přátelům, co mezi námi ve skutečnosti je, pak ani mně ne, takže jdu do toho s ním.

Já: „Už to tak bude..."

Přiznal jsem tedy za nás oba a Kika se v tu chvíli rozzářila ještě víc. Její tvář zdobil široký upřímný úsměv a tváře měla stejně jako my lehce červené.
V životě by mě nenapadlo, že z nás bude mít takovou radost a dost mě to překvapilo.