I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

6. TAKŽE TOHLE SI PŘEJEŠ...

Uběhla asi půl hodina a já a Kurapika jsme ještě stále seděli na posteli v mém pokoji a povídali si spolu.
V tu chvíli jsem přestal naprosto vnímat okolní svět a běh času a užíval jsem si pouze to, že můžeme být spolu.

Já: „Když jsi sem přišel, říkal jsi, že jsi přemýšlel o tvém odjezdu, ale také o nás... Jak jsi to myslel?"

Zeptal jsem se ho najednou docela nechápavě a čekal jsem na jeho odpověď. Celkem mě zajímalo, co řekne. Třeba přemýšlel nad tím samým co já a tahle otázka by mi mohla pomoct zjistit, co ke mně vlastně cítí.

Kurapika: „To nestojí za řeč."

Odpověděl ledabyle a mě to celkem zamrzelo. Chtěl jsem ho tedy poprosit, aby mi to vysvětlil, ale než jsem stačil cokoliv říct, najednou jsem se zarazil.

Když jsem se totiž na Kurapiku podíval, zjistil jsem, že se na mě upřeně kouká.
Celkem mě to překvapilo a moc jsem nechápal co se stalo, že se na mě tak soustředěně dívá. Řekl jsem snad něco špatně?
Jeho pohled byl v tu chvíli tak pronikavý a soustředěný, že mi z toho přejel mráz po zádech.

V tom si Kurapika z ničeho nic pomalu klekl na postel a po čtyřech se dostal až ke mně. Co to vyvádí? Byl jsem z toho celkem zmatený a vážně by mě zajímalo, co na mě chystá.

Když už byl úplně u mě, klekl si mezi mé nohy a najednou jsme se ocitli tváři v tvář naproti sobě.
Celkem mě to zaskočilo, že okolo své odpovědi dělá takové tajnosti a najednou se u mě objevil tak blízko bez jakéhokoliv slova.

V tu chvíli jsem se snažil klidně dýchat, ale v jeho přítomnosti jsem se začal cítit strašně nervózně, takže se mi to moc nedařilo.
Kurapika se ke mě najednou pomalu naklonil a já s napětím čekal, co bude dál.

Kurapika: „Přemýšlel jsem nad tím, že bych ti měl poděkovat za to, jak mě vždy dokážeš uklidnit. Třeba jako tenkrát v té nemocnici..."

Zašeptal mi dost svůdným tónem do ucha a já jsem se při vzpomínce na to, co se v nemocnici stalo zachvěl.
„Co to sakra mělo znamenat?" ptal jsem se zmateně sám sebe.
V ten okamžik byl u mě Kurapika tak blízko, že jsem si myslel, že z něho zešílím.
Proč mi tohle sakra dělá?! Už teď jsem z něj totálně mimo a on mě ještě takhle škádlí. Naprosto mě to rozhodilo a byl jsem z toho v tu chvíli totálně zmatený.

Kurapika: „Tak já už asi půjdu."

Zašeptal ještě a chtěl se pomalu odtáhnout, aby mohl odejít.
To jsem mu ale nemohl dovolit.
Ne po tom, co právě udělal.
Pokud si tu se mnou takhle hraje, tak pro něj vztah mezi námi asi nebude tak úplně jednoznačný, jak jsem si do téhle chvíle myslel.

Ne, teď ho prostě nemůžu nechat jen tak odejít. Chci si konečně objasnit na čem jsem a jak Kurapika vztah mezi námi vlastně vnímá.
Teď je k to mu skvělá příležitost.

Ve vteřině jsem ho tedy chytl za jeho zápěstí, a tím jsem mu zabránil se ode mě odtáhnout. Kurapika to zřejmě nečekal, protože mi za to věnoval celkem překvapený pohled.

Kurapika: „Děje se něco?"

Zeptal se mě nechápavě, zatímco moje ruka svírala tu jeho.
Chtěl jsem mu to všechno říct. To, co k němu cítím, jak moc mi na něm záleží a i to, že po něm celou tu dobu, co jsme se vrátili tajně toužím.

Snažil jsem se klidně dýchat, ale nemohl jsem. Ruce se mi třásly a své srdce jsem cítil až v krku.
Ale předtím, než odjede by přece měl znát pravdu a já mu jí chci říct...

Zhluboka jsem se tedy nadechl, abych svůj tep vrátil alespoň trochu do normálu. Moc se mi to nepodařilo, protože jsem byl v tu chvíli strašně nervózní.
Moje odhodlání všechno přiznat bylo ale o něco silnější, než moje obavy a tak jsem sebral veškerou odvahu, kterou jsem měl a připravený konečně přiznat své city jsem začal mluvit.

Já: „Víš, je to pro mě strašně těžký, ale... chtěl bych ti něco říct..."

Hlas se mi při mých slovech třásl, takže jsem se na chvíli odmlčel, abych mohl pokračovat už o něco klidněji.

Kurapika mi ale najednou pevně stiskl ruku a já ucítil, jak mi z celé té situace začínají rudnout tváře. Avšak jeho dotek mě k mému překvapení spíš uklidnil, než aby mě přivedl do nějakých větších rozpaků, takže jsem chtěl pokračovat.

Já: „Chci ti to říct už dlouho, ale ještě jsem nenašel dost odvahy..."

Zašeptal jsem a při tom jsem ucítil, že se červenám o trochu víc...
Sklopil jsem tedy nervózně hlavu a snažil jsem se najít správná slova.
Najednou jsem se ale zasekl a začal jsem panikařit...
Vůbec jsem nevěděl, jak mu to mám říct. Nemůžu mu přece jen tak přiznat, co k němu cítím. Co když to Kurapika cítí úplně jinak a já se před ním tak akorát ztrapním...?

V tu chvíli mě ale lehce uklidnila jedna myšlenka.
Kdyby ke mně nic necítil, tak by se před pár minutami nechoval tak svůdně, no ne...?
To mi dodalo trochu odvahy, ale v hlavě jsem měl takový zmatek, že jsem vůbec jsem nevěděl co mám dělat, natož co bych měl říct...

Než jsem si ale stihl v hlavě cokoliv uspořádat, Kurapika mě najednou z mého přemýšlení vyrušil.
Absolutně jsem to nečekal, takže jsem byl dost překvapený, když ke mě z ničeho nic natáhl ruku a něžně mě pohladil po tváři.
Tělem mi při tom projelo teplo, když se jeho ruka dotkla mé kůže...

Kurapika: „Leorio..."

Řekl v tu chvíli trochu důrazněji a já jsem se odvážil se na něho znovu podívat.
Když jsem se na něj koukl, postřehl jsem, že se také trochu červená a na tváři mu pohrává nervózní úsměv.

Kurapika: „Už nechci slyšet ani slovo..."

Zašeptal vážnějším tónem a přiblížil se zpět ke mně. Jeho ruka mu sklouzla po mé tváři a opatrně jí položil na mé rameno.

Já: „Ale..."

Chtěl jsem mu situaci vysvětlit.
To ovšem nebylo třeba, protože Kurapika si do toho nenechal mluvit.

Kurapika: „Nech si to na později."

Přikázal mi a najednou byl u mě tak blízko, že jsem si myslel, že už se déle nezvládnu ovládat.
Co má sakra za lubem a proč mě vlastně zastavil?
Copak snad přišel na to, co jsem mu chtěl říct?

Jeho prsty mi náhle jemně přejely po mých rtech a on si při tom jemně zkousl ty své.
Takhle svůdného jsem ho ještě nikdy nezažil, ale musím přiznat, že jsem z téhle jeho stránky šílel.
Byl jsem z něj v tu chvíli totálně mimo. Ještě chvíli mě bude takhle pokoušet a vážně se už neudržím...!

Kurapika nejspíš poznal, na co myslím a věnoval mi svůj laškovný úsměv.
V tu chvíli mě strach naprosto opustil a bylo mi úplně jedno, co si o mně Kurapika myslí. Jediné, co jsem si přál bylo, abych už konečně mohl cítit jeho rty.

Kurapika: „Takže tohle si přeješ..."

Pronesl tiše a s úsměvem se ode mě odtáhl. To už jsem ale jeho škádlení nevydržel a za ruku jsem si ho prudce přitáhl zpět k sobě.

Stáhl jsem ho s sebou na postel a vrhl jsem na něj vyčítavý pohled za to, jak si se mnou pořád hraje.
On se na mě v tu chvíli jenom překvapeně podíval a poté se spiklenecky usmál.