I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

8. DOBRÉ RÁNO

Ráno:

Ranní paprsky zářící přes jedno z mých oken mě lehce pošimraly na tváři a já se probudil do dalšího dne.
Pomalu jsem otevřel oči a několikrát jsem zamrkal, než jsem si přivykl na ostré denní světlo.
Ještě pořád jsem byl mimo z toho, co se odehrálo včera večer a pocity pobláznění z toho klučiny, který usnul v mém objetí ještě pořád nezmizely.
(A vlastně upřímně dost pochybuju, že by vůbec někdy zmizet mohly.)

Promnul jsem si rozespalé oči a pomalu jsem otočil hlavu mírně doprava, abych se podíval na Kurapiku, ležícího vedle mě.
I přesto, že usnul v mé náruči a otočený zády ke mně jsem podle jeho klidného dechu poznal, že ještě spí.
V tu chvíli jsem si přál, abych mu viděl do obličeje a mohl se na něj dívat...

Pomaličku jsem si ho přivinul k sobě, a jemně jsem ho políbil do jeho blond vlasů. Chtěl bych se už napořád probouzet a usínat pouze vedle něj...
Kurapika se najednou mírně pohnul a já poznal, že se probudil. Nechtěl jsem ho vzbudit, ale nutkání ho políbit bylo silnější než já, takže jsem se prostě neovládl.

Já: „Dobré ráno."

Zašeptal jsem mu potichu do ucha a poté jsem ho jemně políbil na krk.
On se při tom usmál a pevně stiskl mojí ruku, kterou celou noc držel.

Kurapika: „Dobré ráno."

Zašeptal rozespale hned poté, co jsem mu polibek věnoval.

Já: „Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit. Klidně ještě spi."

Jen co jsem to dořekl, Kurapika se ke mně mírně pootočil, aby se na mě mohl podívat.

Kurapika: „Blázníš?? Tohle bylo to nejkrásnější probuzení, jaké jsem kdy zažil."

Zašeptal, protože byl ještě napůl v polospánku, ale právě to mu přidávalo na jeho roztomilosti.
Oči měl ještě přivřené a díky svým rozcuchaným pramenům jeho skvělých vlasů vypadal tak strašně sladce.
Během toho, co se na mě díval jsem mu věnoval další pusu, tentokrát na čelo. On se na mě za to usmál a jeho tváře se nepatrně začervenaly.

Kurapika: „Za co jsem si jí zasloužil?"

Zeptal se mě s rošťáckým úsměvem na tváři a já mu při tom zastrčil pramen vlasů za ucho.

Já: „Za tvojí včerejší návštěvu."

Řekl jsem trochu svůdným hlasem a ruka mi při tom sklouzla na jeho tvář. Tentokrát se už začervenal trochu víc a mně při vzpomínce na včerejší večer přejel mráz po zádech.

Kurapika mi najednou prstem podepřel bradu a přitáhl si mě tak blíž k sobě. Věnoval mi jenom letmý polibek, což mě trošku zklamalo, ale nemohl jsem po něm takhle brzy ráno chtít nějaké větší akce.
Kurapika se ke mně následně znovu otočil zády a já ho zezadu pevně objal.

Kurapika: „Co budeme dnes dělat?"

Zeptal se a mě při té otázce zamrazilo. Dnešek je vlastně poslední den před jeho odjezdem...
Já jsem se ale rozhodl že nebudu smutnit a místo toho s ním strávím každou minutu dnešního dne naplno, abych si ho užil, než odjede.
Bál jsem se sice, že to dostatečně nezvládnu, ale i tak jsem chtěl být dnes jenom s ním.

Já: „Co bys chtěl dělat ty?"

Zajímal jsem se a při tom jsem si začal pohrávat s jeho jemnými vlasy.

Kurapika: „No..."

Ostýchal se Kurapika a stydlivě si přitáhl přikrývku až ke krku.

Já: „Ano?"

Zeptal jsem se ho se zájmem, i když jsem nejspíš tušil, na co myslí.

Kurapika: „Vadilo by ti, kdybychom ještě chvíli zůstali tady?

Zeptal se nervózně a já jsem se musel zasmát, jelikož moje tušení bylo správné. Jakoby mi četl myšlenky a věděl, že s ním chci strávit co nejvíce času před jeho odjezdem.

Já: „Blázníš? Samozřejmě že mi to nevadí."

Odpověděl jsem na jeho otázku a pevně jsem ho objal. On se ke mně přitiskl a sevřel mi mou ruku o něco pevněji. Byl jsem tak rád, že můžu být s ním. Cítit jeho teplou kůži a vědět, že je tu jenom pro mě bylo to nejlepší, co jsem si kdy mohl přát.
Když jsme se tenkrát viděli poprvé, nikdy by mě nenapadlo, že se ocitneme v bodě, ve kterém právě jsme.

Při vzpomínce na to, co už jsme spolu zažili jsem se k němu mírně naklonil, abych mu mohl dát pusu na krk a on se při tom sladce usmál.

...

Po zhruba půl hodině plné objímání a mazlení se Kurapikovi podařilo ještě usnout. Tentokrát ale zůstal otočený čelem ke mně a já jsem tak měl možnost se na něho dívat. Nějak mě uklidňovalo, když jsem viděl, jak spokojeně spí a nic ho netrápí.
Vypadal tak pokojně a jeho prsty v tu chvíli jemně svíraly ty mé.
Oči měl jemně sevřené a pusu lehce pootevřenou.
A jeho rty... Pokaždé když jsem se ně podíval jsem pocítil jako kdyby mi v břiše létalo tisíce motýlů.
Dokázal bych se na něj koukat pořád.

(Když se mě Kurapika zeptal, jakým způsobem strávíme dnešní den, měl jsem co dělat, abych mu nepřiznal, co jsem nachystal... Už od včerejška mám totiž připravený takový menší plán co budeme dnes dělat, ale jelikož to má být překvapení, nic jsem mu neřekl. Jen ať si pěkně počká.
A vám zatím také nic neprozradím. Všechno se dozvíte v průběhu ;))

Vstal jsem tedy opatrně z postele, abych mohl Kurapikovi připravit snídani.
Ještě před odchodem z pokoje jsem mu dekou přikryl odhalená ramena a na tváři mi při tom pohrával úsměv.
Ostatně tak jako vždy, když se na něj podívám.

Sešel jsem tedy schody a vešel jsem do kuchyně. No a můžete třikrát hádat, kdo na mě už netrpělivě čekal...
Ano, byla to Nia, která dnes měla obzvláště velký hlad, protože když jsem před ní po chvíli postavil snídani, začala jí rychle hltat.

Já: „Ty jsi blázen."

Usmál jsem se a pohladil jsem jí po její hebké srsti.
Dneska jsem se rozhodl Kurapikovi připravit něco opravdu dobrého.
No a jelikož jedna z mnoha věcích na kterých jsme se spolu shodli byla ta, že milujeme evropské snídaně, napadlo mě, že mu připravím právě jednu z nich.
Myslím, že tousty a míchaná vajíčka budou pro dnešní ráno tou nejlepší volbou.

Vytáhl jsem tedy pánvičku ze skříňky a na mírném plameni jsem nejprve nechal osmažit nakrájenou cibuli.
Poté jsem přidal rozmačkané tofu a nakonec vajíčka. (Mimochodem tenhle recept taky někdy vyzkoušejte, je to boží ;))

Kuchyní se najednou rozlinula úžasná vůně. Snídani jsem ještě párkrát zamíchal, dochutil chilli a černou solí a s nakrájenými rajčaty a opečenými tousty jsem všechno připravil na stůl.
Pro sebe jsem pak ještě uvařil espresso a pro Kurapiku jeho milované cappuccino.

Kurapika: „Dobré ráno."

Pošeptal najednou hlas za mnou a já jsem s sebou leknutím mírně trhl.
Když jsem se otočil od kávovaru, uviděl jsem Kurapiku v jeho rudém županu, jak se opírá o zeď a šibalsky se při tom usmívá.
Ve chvíli, kdy uviděl překvapení, které jsem pro něj nachystal v podobě naší oblíbené snídaně, se jeho oči rozzářily a věnoval mi jeho nádherný úsměv.