I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

19. NOVÍ PŘÁTELÉ

Ráno:

Pohled Kurapiky:

Bylo asi něco okolo sedmé ráno a mě z mého dosud klidného spánku vyrušilo jemné zaklepání na dveře od mého pokoje.
Ospale jsem se tedy posadil a dlaněmi jsem si promnul ještě napůl spící oči.

Já: „Ano?"

Zašeptal jsem a dveře se tiše otevřely.

Melody: „Dobré ráno Kurapiko...
Jej, promiň... Ty jsi ještě spal, že?"

Zeptala se provinile má kolegyně, když viděla můj ospalý výraz a nervózně se pousmála.

Já: „Dobré ráno Melody.
Prosimtě, vůbec si to nevyčítej. Já jsem vlastně rád, že jsi mě probudila. Sám bych toho asi dnes totiž nebyl schopný."

Když má kolegyně poznala, že se na ní nezlobím, věnovala mi už o něco klidnější a vřelejší úsměv a já jí ho oplatil.

Melody: „Víš, dole v restauraci jsou už připravené snídaně a potom s námi chce mluvit šéfka, tak jsem ti to chtěla jen oznámit."

Já: „Nějaké problémy?"

Melody: „Ne, ne, všechno v pořádku."

Ujistila mě Melody a já si v duchu upřímně oddychl. Nějaké starosti by v tuto chvíli znamenaly pouze další práci navíc a té už máme i tak až nad hlavu.

Melody: „Prý k nám přibylo pár nových lidí, takže nám je šéfka chce představit.
Tím pádem se bude trochu měnit rozpis směn, takže to musíme probrat."

Já: „Páni... To jsou skvělé zprávy Melody, děkuju."

Zajásal jsem, jelikož jsem pochopil, že se mi tím Melody snažila naznačit, že ode dneška budeme mít kratší hlídky a více osobního volna.

Melody: „Mám na tebe počkat, než se převlékneš?"

Zeptala se mě najednou s úsměvem na tváři a já jen párkrát pokýval hlavou.

Melody za sebou tedy zavřela dveře a zůstala čekat na chodbě.
V rychlosti jsem na sebe navlékl sametově bílou košili a černé kalhoty, učesal si rozcuchané vlasy a po umytí obličeje mi zbývalo už jenom nasadit si kontaktní čočky.

Já: „Děkuju, že jsi počkala."

Řekl jsem vděčně své kolegyni, když jsem po pár minutách vyšel z pokoje.

Melody: „Vždy mě překvapovalo, jak málo času ti stačí k tomu, abys vypadal tak dobře Kurapiko."

Já: „Ale nepřeháněj."

Zasmál jsem se jejím slovům a ona se ke mně přidala.

Já: „Řekněme, že mám praxi z domova."

Melody: „Leorio má na rychlé přípravy asi stejný talent, co?

Já: „Počkej, jak...?"

Melody: „Jak to vím?"

V tu chvíli mi hlavou projela vzpomínka na moment, kdy jsme s Henrym a Kikou seděli v den mého odjezdu v té restauraci.
Kika udělala to samé co právě teď Melody. Dokázala nás odhalila během pár vteřin a stačilo jí k tomu jen několik vodítek a pár drbů z nemocnice.
Ale vždyť o Leoriovi jsem se před Melody nikdy nezmínil, tak jak sakra přišla na to, že vůbec někdo takový existuje?