I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

10. NÁDECH, VÝDECH

...

Po našem odchodu z kavárny jsme mohli konečně vyrazit na poslední místo, které jsem chtěl Kurapikovi ukázat. Den sice už pomalu končil, ale na tuhle část jsem se těšil úplně nejvíc, takže jsem z již uplynulého společně stráveného času zatím nijak nesmutnil.

Místo, kam jsem ho nyní chtěl vzít, je svým způsobem úplně jiné, než jakákoliv místa, jež jsme za dnešek stihli navštívit.
Nemohl jsem se dočkat, až uvidím jeho oči ve chvíli, co uvidí to překvapení.

Kurapika: „Tak kam mě to teda vezeš?"

Zeptal se mě už asi po páté Kurapika, když jsme vyjížděli z města.
K mému překvapení jsme ani jeden nebyli po dnešku vyčerpání a to jsme ušli celkem dost kilometrů.
Oběma nám na tvářích pohrával úsměv a po celou dobu panovala skvělá nálada.

Já: „Když ti to teď řeknu, tak už to nebude překvapení."

Snažil jsem se mu vysvětlit, když jsme míjeli poslední domy na kraji Navatty.
Kurapikovi se ty tajnosti, které jsem okolo toho dělal asi moc nelíbily, což chápu, ale přece nebudu kazit to napětí, které u něj určitě právě převládalo.

Kurapika: „Fajn..."

Zamručel celkem otráveně a uraženě se otočil ke svému oknu.
Doufám, že ho tahle jeho nálada brzy přejde, jinak by ani nemělo cenu na to místo jezdit.
Atmosféru, která by na místě měla panovat, by tímhle svým výrazem a urážením akorát zkazil a to by byla vážně škoda.

Já: „Netvař se taaak."

Poškádlil jsem ho a provokativně jsem do něj strčil.
Okamžitě jsem poznal, že zadržuje smích a chyběl jenom malý kousek k tomu, aby se rozesmál.

Já: „Už tam skoro jsme, tak kdyby ses mohl uráčit nasadit o něco milejší výraz, byl bych ti vděčný."

Řekl jsem pobaveně a Kurapika se konečně zase usmál.
To mi celkem hrálo do karet a byl jsem rád, že už se nezlobí.

...

Po pár minutách strávených v autě jsme náhle zastavili a Kurapika se plný očekávání začal rozhlížet kolem sebe. To mu ale nijak nepomohlo zjistit, kam jsme to přijeli, protože místo na kterém jsme se nacházeli bylo dokola obrostlé nejrůznějšími stromy, přes které nebylo nic vidět.

Pouze nalevo od nás o pár metrů dál se nacházela mezi stromy písčitá cesta, o které ale Kurapika zatím nevěděl.

Já: „Chtěl jsem tě sem vzít už dřív, ale neměl jsem dost odvahy..."

Přiznal jsem se mu najednou trochu vážněji, když jsme seděli v zaparkovaném autě.
Z Kurapikovi tváře v tu chvíli zmizel jakýkoliv náznak podráždění, který ještě před chvilkou zdobil jeho obličej a plný očekávání se na mě podíval.

Já: „Tak pojďme."

Pobídl jsem jo a při tom jsem se mu zahleděl do očí. On se na mě jen mírně, možná trošičku nervózně pousmál a přikývl na souhlas.

Vystoupili jsme tedy z auta a já jsem došel až k němu.
V tu chvíli jsem necítil žádný strach, ani mé srdce divoce nebilo tak, jak jsem se obával.
Byl jsem naprosto klidný.

Opatrně jsem Kurapiku chytil ruku a naše prsty se propletly. Všechno jsem dělal naprosto přirozeně a klidně, bez náznaku jakéhokoliv strachu, že udělám nějakou chybu.
V ten okamžik bylo všechno naprosto perfektní. Prostě přesně tak, jak jsem si to naplánoval.