I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

11. OSLNĚNÍ SLUNCEM

Konečně jsme byli na místě.
Stáli jsme tu vedle sebe na stále rozpáleném písku a ruku v ruce jsme hleděli na oceán rozprostírající se před námi.
Kurapika byl v tu chvíli úplně mimo.
Vypadal, jakoby byl v nějakém transu.
V očích se mu odrážely třpytící se vlnky v září zapadajícího slunce a on to všechno se zatajeným dechem sledoval.

Obloha byla v ten okamžik zbarvená do teplých odstínů červené, oranžové a žluté, místy s mírným nádechem do světlé i tmavé fialové.
Oblaka měla jemný růžový nádech a spolu s rudým sluncem zapadajícím za obzor vytvářel efekt jakoby nakresleného obrazu, než skutečné reality. Bylo to tak kouzelné.

Kurapika: „To je nádhera Leorio..."

Pošeptal najednou Kurapika, přičemž své oči nedokázal odtrhnout od jevu před námi.
Z té krásy, kterou vytvářelo zapadající slunce byl natolik ohromený, že jen tak stál na místě a upřeně se díval na rozlehlý oceán.

Na pláži jsme v tu chvíli byli úplně sami. Nikdo nás tu nemohl vyrušit, takže jsme měli čas jenom pro sebe a měli jsme možnost dělat cokoliv by nás napadlo.
Oceán byl ten den klidný a jeho drobné vlnky vytvářely příjemné tóny šumu, jenž se k sobě společně se zvuky větru skvělé hodily.

Já: „Pojď za mnou."

Řekl jsem najednou Kurapikovi. Jemu se podařilo odtrhnout pohled a s šokovaným výrazem ve tváři, který byl ještě naprosto plný překvapení a nejrůznějších emocí se na mě podíval.
Z jeho tváře šlo vyčíst, že je v tu chvíli šťastný a to pro mě bylo něco nepopsatelného.
Kdykoli se Kurapika alespoň mírně pousmál, nebo bylo vidět, že má z něčeho radost, bylo to pro mě to nejkrásnější na světě.

Věnoval jsem mu upřímný úsměv a za ruku jsem ho pomalu vedl blíž ke břehu. Písek nás při tom hřál na chodidlech a poslední paprsky slunce nás hladily po tvářích.

Když jsme se dostali blíž k moři, čekalo na Kurapiku druhé překvapení.
Na zemi ležela rozložená velká deka a všude okolo byly zapálené svíčky.
Vedle deky stál piknikový koš s nejrůznějšími dobrotami a také dvě sklenice a láhev červeného vína.

Kurapika: „Pane bože..."

Vydechl udiveně, když to všechno uviděl a rukama si zakryl obličej.
Já se v tu chvíli cítil tak šťastně, že tu s ním můžu být a když jsem viděl jeho reakce na to všechno pocítil jsem silné chvění.

S obličejem v dlaních se Kurapikovi podařilo kleknout si na deku a hlavu při tom sklopil dolů.
Já jsem si klekl vedle něj a pevně jsem ho objal. Konečně jsme měli chvíli pro sebe a já se ho mohl opět dotknout.
Kurapika najednou sundal ruce ze svého obličeje a já se v tu chvíli zarazil. Pomalu jsem se odtáhl, abych zjistil, co se děje. Když jsem se na něj podíval, zjistil jsem, že mu po tváři stékají slzy.
Jeho oči byly v ten okamžik...rudé...?
To mě celkem vyděsilo a začal jsem panikařit. Udělal jsem snad něco špatně??

Já: „Kurapiko...?"

Oslovil jsem ho tichým hlasem.
Pevně jsem ho při tom objal a on si o mě opatrně opřel hlavu.

Já: „Co se stalo?"

Snažil jsem se situaci pochopit, přičemž jsem ho začal jemně hladit po jeho blond vlasech.
Kurapika v ten moment neměl sílu cokoliv říct, jelikož mu v tom jeho pláč bránil.

Kurapika: „Děkuju ti..."

Podařilo se mu nakonec ze sebe dostat a poté se zhluboka nadechl, aby se uklidnil.