I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

30. NOVÁ LÁSKA

Další den...

POHLED HISOKY:

Byl jsem zrovna na cestě domů z města a s nákupními taškami jsem si vykračoval po ulici.
Dnešní počasí mě už začínalo vážne štvát, protože bylo nesnesitelný horko a mě čekal ještě kilometr cesty, který jsem musel ujít.
Upřímně se už těším, až doma skočím do bazénu, pomyslel jsem si a při té představě jsem nedočkavě zakňučel.

Já věděl, že jít tak daleko pěšky není nejlepší nápad, ale moje milované auto měl dneska na celý den půjčené Illumi, kvůli nějakému zařizování.
Takže mi prostě nezbývalo nic jinýho, než se sebrat a jít ty suroviny na dnešní večeři nakoupit bez pomoci mých drahých vymožeností.

Šel jsem tedy po rozpáleném chodníku s pocitem, že se horkem za chvíli snad rozteču a vyčítal si, že jsem do města vůbec šel, když najednou vedle mě zastavilo známé černé auto.

Illumi: „Nazdar, nechceš svézt?"

Zeptal se Illumi, který se pravděpodobně právě vracel ze svých pochůzek.

Já: „Hmm... Podle toho v jakém významu to myslíš."

Dovolil jsem si škádlivou poznámku a on nad ní jenom protočil oči. Tyhle jeho výrazy byly k nezaplacení a já jsem si rejpnutí do něj prostě nemohl odpustit.

Illumi: „Nech si ty svoje narážky. Samozřejmě, že to myslím tak, že si teď sedneš na sedačku vedle mě a společně dojedeme domů."

Já: „A co bude pak?"

Zeptal jsem se stále stejným výsměšným tónem se šibalsky nadzvedlým obočím a on po mě hodil zuřivý pohled, který mě vždycky dokázal rozesmát.
Nesnášel, když jsem ho takhle provokoval, ale i tak jsem měl tušení, že se při tom na jeho tváři objevuje zamaskovaný úsměv.

Illumi: „Přestaň a nastup si, nebo si to rozmyslím a dojdeš si to po svých."

Já: „Ne, jenom to ne."

Řekl jsem omluvně, když jsem rychle nastoupil do auta k němu a směšně jsem se při tom usmál.

Já: „A nemrač se furt. Nesluší ti to."

Začal jsem ho zase popichovat a při tom jsem ho prstem šťouchl do tváře.
Pouhým mávnutím ruky mi tu mou Illumi odehnal a já se opět rozesmál.

...

Když jsme po pár minutách cesty dojeli domů, Kurapika ani Chrollo ještě nebyli doma. Zmínili se o tom, že dneska budou asi dlouho pryč a vrátí se pozdě.
No, tak prostě uvařím večeři pro nás a ti dva se najedí, až se uráčí vrátit.

Tašky jsem si tedy odnesl do kuchyně, s čím se Illumi nabídl, že mi pomůže. Neprotestoval jsem, protože jsem se v obchodě moc nehlídal a nakoupil co se dalo, takže ty tašky byly fakt těžký.
No, to víte, boháčovský sklony...

Illumi: „Co máš v plánu?"

Zeptal se mě můj dočasný spolubydlící, když se vrátil z pokoje, kam se šel převléknout do volného černého trika, které doma nosil skoro pořád. Upřímně se nedivím, protože vypadalo dost pohodlně.
Jeho oči se při tom, když uviděl všechny ty nakoupený věcičky rozzářily a já ho lehce plácl přes ruku, když mi chtěl z kuchyňské linky ukrást hroznové víno.

Illumi: „Heej!"

Vykřikl a ruku si uraženě schoval za záda. Já se na něj jenom zazubil a on se se zvednutou hlavou odebral vedle do obýváku.
Herečka jedna. Aby se náhodou nezbláznil.

...

Já: „Budeš uraženej ještě dlouho?"

Zeptal jsem se Illumiho, který se za dobu, co jsem připravoval večeři nehl z místa a stále seděl na gauči a čučel na televizi.

Když jsem před něj ale postavil jeho milované špagety, překvapeně se na mě podíval a talíř s jídlem si ode mě ostýchavě vzal.

Já: „Dobrou chuť."

Popřál jsem mu pak veselým tónem, když jsem si sedl vedle něj a talíř se svojí porcí jsem položil na stolek před sebou.
Illumiho výraz zůstal celkem dlouho v šoku, což mi vyhovovalo, protože sledovat ho byla neskutečná švanda.

Illumi: „Díky."

Řekl nakonec stydlivě a já při tom měl pocit, jakoby se snad trochu začervenal.
Ale každopádně sledovat ho, jak si vychutnává své nejoblíbenější jídlo bylo tak sladký.
Tak počkat... Co to sakra plácám... Chtěl jsem jenom říct, že jsem rád, že mu to chutná, nic víc. Co to se mnou sakra je?

...

Po společné večeři a chvíli strávené v bazénu jsem se vrátil zpátky do kuchyně, abych tam trochu uklidil.
Mezitím se už stihl vrátit Kurapika, ale protože neměl úplně dobrou náladu, radši jsme ho nechali o samotě v pokoji.
Už aby si to s doktorem konečně vyjasnil a byl zase šťastnej. Povzdechl jsem si a vzal do ruky jeden z talířů.

Illumi: „Nechceš pomoc?"

Zeptal se mě z ničeho nic Illumi, který se najednou bez povšimnutí objevil vedle mě. Upřímně jsem s sebou trochu trhl, protože jsem ho vůbec neslyšel přicházet.

Já: „Můžeš si nechat tu svojí vražedně tichou chůzí na jindy, ještě z tebe dostanu infarkt!"

Illumi: „Ale tak nepřeháněj zase. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli nechceš pomoc?

Já: „Ne, už si jdi lehnout."

Illumi: „Nene, to je dobrý."

Nenechal se odbýt a začal s rovnáním talířů z myčky.
Já jen zůstal stát a koukal se na něj. Sakra, jakto, že jsem si nikdy před tím nevšiml, jak moc mu tenhle jeho domácí outfit sluší.
Svoje dlouhé vlasy měl zapletené do jednoduchého copu s pár povytaženými prameny, které mu splývaly okolo uší.
No a volné tričko a kraťasy tomu všemu dodávaly dost lákavý vzhled.

Illumi: „Proč na mě tak civíš?"

Zeptal se mě najednou nechápavě, poté, co do skříňky položil další talíř.
Nic jsem mu na to neodpověděl, pouze jsem sebevědomě přišel k němu a chytil ho kolem pasu.
Jeho výraz se najednou z nechápavého změnil v totálně šokovaný a já se při pohledu na něj uchechtl.

Illumi: „Co to vyvádíš sakra?!"

Vyjekl a já mu rychle přitiskl prst na rty, aby nás neuslyšel Kurapika.
Musel jsem prostě udělat první krok, protože on by se k tomu nikdy neodvážil a po tom, co jsem si uvědomil, že to naše škádlení mělo hlubší význam, jsem prostě musel něco udělat.

Já: „Pst..."

Sykl jsem mu u ucha a při tom ho elegantně posadil na linku za ním.
Když se pak Illumimu podařilo překonat počáteční šok, k mému překvapení mi skoro hned položil ruce na tváře a přitáhl si mě k sobě.