I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

12. UŽ NIC NEŘÍKEJ

Než to ale Kurapika stihl doříct, já jsem ho zarazil...
Můj prst se pomalu svezl po jeho rtech a v jeho očích se náhle objevila nejistota.
Já jsem ho ale musel zastavit... Nechtěl jsem totiž, aby to řekl...

Kurapika náhle opatrně chytil mojí ruku, jejíž prsty po jeho rtech přejely. Cítil jsem, jak se třese a bylo na něm poznat, že je zmatený a vyděšený z toho, že jsem mu nedovolil říct co cítí.

Já ale naprosto přesně vím, co mi chtěl říct...Vím, jakou náklonnost v sobě vůči mně chová... A moc dobře vím i to, že mé city k němu jsou naprosto stejné jako ty jeho ke mně...
V tu chvíli jsem ale nechtěl, aby to řekl... Neměl jsem totiž dost odvahy na to, abych na to pak mohl nějak zareagovat, takže jsem ho prostě musel zastavit.

Já: „Neříkej to..."

Zašeptal jsem prosebně a když si Kurapika uvědomil, co se stalo, začal náhle panikařit.
Ustoupil o krok dozadu a při tom se zmateně chytil za hlavu.
V moment, kdy pustil mojí ruku z mého sevření mě zamrazilo. Najednou mě přepadl pocit, jakoby se mi vzdaloval.

Kurapika: „Pane bože, promiň... Tohle jsem neměl říkat... Já... Já jsem... Jenom jsem...
Ne, to bylo hloupý... Omlouvám se..."

Začal se mi náhle omlouvat a celý se při tom třásl z toho stresu, který kvůli mě právě prožíval. Nechtěl jsem ho takhle vyděsit...
Myslel jsem to úplně jinak... Neměl jsem v plánu přivést ho do jakýchkoliv rozpaků, nebo do situace, ve které by se cítil trapně.
Nezbývalo mi tedy nic jiného, než mu situaci objasnit...

Chytil jsem ho tedy za zápěstí a přitáhl jsem si ho zpět k sobě.
Okamžitě jsem poznal, že ho to zaskočilo, protože se leknutím rychle nadechl a zůstal u mě stát s pootevřenou pusou a zaraženým výrazem.
Moje odhodlání mu to vysvětlit ale najednou zmizelo a já jsem zazmatkoval.
Vůbec jsem v té chvíli nevěděl, co bych mu měl říct...
Najednou mě ale něco napadlo.
K čemu slova, když mu můžu svojí lásku dokázat něčím jiným.

Pomalu jsem se k němu tedy sklonil a dal jsem mu pusu na krk, přičemž jsme oba zavřeli oči a Kurapika slabě vzdychl.
Když jsem byl u něj tak blízko, měl jsem možnost slyšet divoký tep jeho srdce. To, že byl tak rychlý mě moc nepotěšilo, protože podle toho jsem dokázal usoudit, jak se asi teď cítí.
Musel být z toho všeho strašně zmatený a za to jsem se na sebe zlobil. Za to, že jsem ho přivedl do této situace plné nejistoty.

Věnoval jsem mu tedy ještě jeden polibek o kousek níž, než ten předchozí a najednou jsem uslyšel, jak se jeho tep vrací zpět do normálu.
Mírně jsem se pro sebe pousmál a když jsem se opět napřímil, přivinul jsem si Kurapiku k sobě a on si o mě opatrně opřel hlavu.
Prsty jsem ho při tom začal hladit ve vlasech a on mě pevně objal.

Já: „Já... Já vím, co jsi mi chtěl říct..."

Zašeptal jsem nervózně.
Kurapika mě v tu chvíli objal ještě pevněji a já ho za to políbil do vlasů.
V tu chvíli jsem sebral všechnu svojí odvahu a tichým hlasem jsem mu začal situaci vysvětlovat.

Já: „To samé jsem ti chtěl říct včera já, když jsme byli u mě v pokoji...
Přesně ta slova, která jsi teď chtěl povědět ty mně...
Ty jsi mě v tu chvíli ale také zastavil stejně tak, jako teď já tebe..."

Moje srdce začalo najednou rychle bít, můj dech byl neklidný a hlas se mi třásl.
Kurapika to nejspíš vycítil a začal mi prsty něžně přejíždět po zádech.

Já: „Nezarazil jsem tě proto, že to tak necítím..."

Snažil jsem se pokračovat, zatímco se mě Kurapika pokoušel ukonejšit svými doteky. Musím říct, že v jeho objetí jsem se cítil neuvěřitelně šťastně a dech se mi během pár minut
začal znovu zklidňovat.

Já: „Zarazil jsem tě, protože chci, aby jsi mi to řekl, až se mi vrátíš..."

Jen co jsem to dořekl, Kurapika se ode mě najednou odtáhl.
Oba dva jsme v tu chvíli měli slzy v očích, ale atmosféra, která na místě panovala nebyla ani trochu pochmurná.
Až na pocity smutku z toho, že mě už zítra opustí jsem se cítil šťastně.
Poznal jsem, že to tak vnímá i Kurapika, protože mi to prozrazovaly ty nádherné duhové záblesky v jeho očích.

Kurapika: „Dobře, rozumím ti.
Ani nevíš, jak mě uklidnilo, že to vnímáme stejně."

Já: „To i mě."

Kurapika mi věnoval svůj sladký úsměv a já mu ho samozřejmě okamžitě oplatil.

Já: „Pojď, dáme si něco k jídlu."

Nabídl jsem mu s úsměvem na tváři a natáhl jsem k němu ruku. On mi jí pevně, ale láskyplně stiskl a oba jsme došli zpět k dece.
Posadili jsme se vedle sebe a já jsem se natáhl pro koš s jídlem.

Já: „Co bys chtěl?"

Zeptal jsem se ho přátelsky a otevřel jsem košík.

Kurapika: „No víš... je tu něco, co bych opravdu chtěl..."

Kurapika to řekl dost zvláštním tónem, takže jsem se k němu otočil. Celkem mě překvapilo, že se u mě ocitl blíž, než kde seděl předtím.

Když jsem se na něj podíval uviděl jsem jeho oči, jak hladově koukají na mé rty a ty své má nervózně zkouslé.

Kurapika: „Chci tebe, Leorio."

Zašeptal sebevědomě a já jsem se na něj jenom nervózně díval.
Jeho pohled mi přesně říkal,po čem touží a k mému potěšení to bylo přesně to, v co jsem od začátku doufal, že se stane, i když jsem z jeho slov byl celkem překvapený.

V momentě, kdy řekl, že mě chce, jsem po něm začal strašně toužit.
Takže jsem neváhal a během vteřinky jsem se ocitl úplně u něj a naše rty se bez jakéhokoliv otálení spojily.
Konečně! Konečně jsme u sebe byli zase tak blízko a konečně jsem zase pocítil to nádherné mrazení.

Polibky jsme si nejprve vyměňovali v sedě naproti sobě, přičemž jsem nejprve Kurapiku jemně chytil za jeho tváře a soustředil jsem se na pohyby jeho rtů.
Poté mi jedna ruka zabloudila k jeho krku, až se dostal na jeho týl a já jsem ho začal něžně hladit.
Najednou jsem ucítil, jak se Kurapika zachvěl pod náporem mých doteků a já v tu chvíli měl možnost zjistit, co se mu líbí. On při tom měl jednu ruku položenou na mém rameně a druhou rukou mi něžně hladil horkou tvář.

Kurapika byl v těchto romantických věcech většinou velmi opatrný a něžný, ale já věděl, že dokáže být i dost rázný a odvážný, když získá dostatečné sebevědomí, nebo má dobrou náladu.

Pro navození tedy více romantické atmosféry jsem se ho rozhodl opatrně svalit na deku. K mému překvapení mě Kurapika okamžitě uchopil za límec mé košile a stáhl mě pomalu s sebou.

Jeho rty byly jemné a sladké, ale pořád byl vcelku dost opatrný.
To jsem na něm ale zbožňoval. Přes polibky dokážete určit jaké vlastnosti a povahu člověk má.
Ke Kurapikovi tohle naprosto sedělo.
Stejně jako jeho polibky byl totiž klidný a vřelý, ale zároveň dokázal být i divoký a naprosto nepředvídatelný.

To, co se mezi námi právě odehrávalo, bylo naprosto nepopsatelný.
Zapadající slunce a tiché šumění vln tomu všemu dodávali úplně jiný level romantiky, než jsem si představoval, když jsem tohle všechno plánoval.