I. Tak Trochu Jiná Lovestory - Leopika Fanfikce

24. NÁVRAT Z AMERIKY

POHLED LEORIA:

Od doby co Kurapika utekl z domu uběhly už tři dny, které se zdály být nekonečné. Každou minutu jsem si vyčítal, že jsem ten večer nechal Henryho u mě, ale hlavně to, že jsme šli do toho zatracenýho baru.
Sžíralo mě svědomí kvůli tomu, jak strašně jsem Kurapikovi ublížil i když to rozhodně nebylo záměrně. Tedy alespoň z mé strany ne...
Henryho jsem ten večer okamžitě vyhodil se slovy, že ho už nikdy nechci vidět a i když to byl celou dobu jeho plán, zdálo se mi, že bylo v jeho očích vidět provinění.
Každopádně to nemění nic na tom, že to udělal záměrně a chtěl tím Kurapikovi ublížit.

Potřeboval jsem najít nějaké rozptýlení. Cokoliv, co by mě donutilo myslet na něco jiného než na Piku.
Ale nešlo to...
V hlavě jsem neustále slyšel jeho hlas a dokola se mi vracel pohled na jeho zdrcený obličej, když ten večer vešel do pokoje.

I přesto, že jsem ho zkoušel hledat, volat mu a psát zprávy, na žádnou z nich nezaregoval.
Chápal jsem, že po tom co viděl se mnou nechtěl mluvit, ale mě vědomí toho, jak moc mu to ublížilo každým dnem ničilo čím dál tím víc.

...

Po pár dnech, které jsem strávil více méně buď v pracovně nebo s Niou v pokoji jsem se rozhodl nastoupit opět do práce.
Měl jsem sice naplánovanou třítýdenní dovolenou, kterou jsem chtěl strávit s Kurapikou po jeho návratu, ovšem doma se mi vracelo všechno z toho večera.
Potřeboval jsem prostě vypadnout a myslel jsem, že v práci třeba přijdu na jiné myšlenky.

Šel jsem zrovna po hlavní nemocniční chodbě a přede mnou jsem už z dálky viděl rozzářený obličej naší vrchní sestry.

Kika: „Dobré ráno Leorio, co ty tady? Neměl jsi mít náhodou dovolenou?"

Já: „Dobré ráno Kiko. Ano, to měl, ale jisté věci mě donutili se sem opět vrátit..."

Kika se na mě v tu chvíli zmateně podívala a náš rozhovor zřejmě upoutal pozornost i ostatních sestřiček kolem, jelikož i ty se na nás po očku nechápavě dívaly.

Já: „Budu na lékařáku a výslovně žádám, abych se dnes nemusel setkat s doktorem Kanetem."

Řekl jsem celkem podrážděně a Kika při vyslovení Henryho příjmení zpozorněla. I ostatní pracovníci se na nás otočili a já jen mírně sklopil výraz k zemi.

Když jsem se pak opět podíval na Kiku, její obličej už nevypadal tak zmateně, jako před chvílí. Právě naopak. Koukala na mě, jakoby o všem věděla. To ale nebylo možné, ne?

Kika nakonec pouze pokývala hlavou a z věšáčku mi podala malý klíč od společného lékařského pokoje.
Já jí věnoval přátelský úsměv, který kvůli mé náladě nebyl úplně upřímný a odešel jsem směrem k pokoji.

...

V pokoji naštěstí nikdo nebyl, takže jsem si odložil věci, v klidu jsem se převlékl do pracovního oblečení a s kafem čekal, až přivezou nějaký případ nebo na devátou hodinu, kdy začínají vizity.

Doufal jsem, že jakmile přijdu do práce a ocitnu se tak v jiném prostředí, všechny ty melancholické myšlenky zmizí. Avšak to tak bohužel nebylo... Pořád dokola se mi vracely a já s tím nemohl nic dělat.