Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 36 - La familia

Brinley's point of view.

„Jak se cítíte, slečno?" zeptá se mě mile vypadající lékař, který mě chodí kontrolovat snad každou hodinu. Vzbudila jsem se asi před pěti hodinami a tento lékař je tu snad častěji než bych čekala. Je hrozně milý, slušný a pořád se usmívá čímž mě nutí se taky usmívat i přesto, že mi do smíchu moc není. Pořád musím přemýšlet nad tím, že celou dobu přesně o tohle Zaynovi šlo, nevím sice, jak by tohle mělo být v jeho prospěch, ale je to sakra Zayn a u něj nevím, co mám čekat. Je schopný všeho. 

„Je mi fajn," povím, snažíc se znít přesvědčivě, ale netváří se zrovna tak, že by mi to věřil. Poprvé, když tady byl, tak říkal, že jsem měla panický záchvat a Harry prý odešel domů dát se trochu do pořádku, což je jenom dobře. Potřebuje si pořádně odpočinout, vypadal velmi unaveně. Dokážu si představit, že tady byl celou dobu se mnou.

„Nevíte od koho tohle všechno je?" zeptám se, ukazujíc rukou k oknu, které je plné květin. Nově tady přibil puget rudých růží. Nepamatuji si, že bych ho viděla, když jsem se vzbudila a květiny vypadají celkem čerstvě. Někdo tady byl a mě zajímá kdo. 

„Hm, to nevím, ale chodí za vámi hodně lidí," usměje se. „což mi připomíná, že za vámi někdo přišel," usměje se a já úplně zapomenu na jeho předchozí slova, když otevře dveře a dovnitř pokoje vběhne Max. Ihned se na mě podívá a jeho krásné oči se mu zalijí slzami stejně jako mně. Na nic nečeká a rozběhne se až ke mně, skočí ke mně na postel a pevně mě obejme až vydechnu bolestí, ale momentálně je mi to jedno. Obtočím kolem něj své ruce a přitisknu si ho blíž k sobě. 

„Brinny, mám tě hrozně moc rád!" pláče mi do krku a já ho hladím po zádech a sama pláču, tentokrát ale štěstím a radostí. Nemůžu uvěřit, že je tady a že ho držím ve svém náručí. Mám ho konečně u sebe. Neobjala jsem ho už takovou dobu, že jsem úplně zapomněla jaké to je. 

„Taky tě mám ráda, bráško," pošeptám a nadechnu se, abych se trochu uklidnila. Podívám se ke dveřím, kterými sem vejde máma a i jí se oči zalijí slzami. Díváme se navzájem na sebe a já nemůžu uvěřit, jak moc se změnila. Vždy byla ohromně krásná, což je pořád, jen vypadá hrozně utrápeně. Přibilo jí několik vrásek a její černé vlasy, které bývaly lesklé a já je obdivovala, jsou teď místy prošedivělé. 

„Mi hija," vydechne a v tu chvíli se odtud lékař s úsměvem vypaří. Máma přejde ke mně, načež se ode mě Max odtáhne a tentokrát je to máma, která mě obejme. Objetí ji opětuju a nadechnu se jejího květinového parfému, který používá již několik let. „Jsem tak moc ráda, že jsi naživu. Měla jsem o tebe hrozný strach. Mám tě tolik ráda a chci, abys věděla, že mě všechno moc mrzí," pláče a já pláču taky, takže tady pláčeme všichni. Musím se nad tím ale pousmát. Její slova mě potěšili. Zahřálo to u srdíčka. 

„To nic, hlavně že jsme zase všichni spolu. Te quiero," řeknu s úsměvem a máma se ode mě odtáhne a pohladí mě po tváři.

„Co jsi řekla?" zeptá se vedle mě Max, což nás s mámou rozesměje.

„Že ji mám taky ráda," povím a on se roztomile zaculí. Jeho otec nechtěl, aby Max uměl španělsky i přesto, že já jsem napůl španělka a máma tam několik let žila. Nechtěl o ničem takovém slyšet a vždy, když jsme mezi sebou s mámou mluvily španělsky, tak hrozně zuřil. 

„Já vás mám rád obě a to moc!" zvýší Max hlas a pak mi zase skočí kolem krku, ale tentokrát opatrněji. Usmějeme se na sebe s mámou.

„Vždyť my tebe taky." Právě se cítím neuvěřitelně šťastná. Mám tady mého malého brášku a i mou mámu. Co jsem si mohla víc přát? Ani se mi nechce věřit, že jsou tady a že je můžu držet za ruce, že je můžu obejmout a říct jim, jak moc je mám ráda. „Hrozně moc si mi chyběl," zašeptám. „A ty taky." Kouknu se na mámu, která mě chytí za ruku a sedne si na židli, na které seděl Harry.