Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 49 - Civilization

„Kurva, lásko, stůj!" zařve za mnou Zayn, no já ho nehodlám poslechnout a prostě vyběhnu schody nahoru do ložnice. Už jsem skoro u koupelny, když mě chytí za zápěstí a prudce si mě přitáhne k sobě. Snažím se od něj odtáhnout, ale moc se mi to nepovede. „Můžeš laskavě přestat pořád vyhrožovat s tím, jak se zabiješ!?" zařve mi do obličeje, načež stisknu oční víčka pevně k sobě. Po chvíli je zase otevřu a jednou rukou se zapřu do jeho hrudi ve snaze ho od sebe odstrčit.

Nakonec svůj boj vzdám, když to s ním ani nehne a podívám se mu do očí. „Není to hezký, viď?" Pozvednu obočí.

Zayn hrdelně zavrčí, až mi z toho vyskočí husí kůže. „Kurva, lásko, nesnáším se opakovat, ale když to tvoje malá hlavička nemůže pochopit, tak mi nic jiného nezbývá, že jo, do hajzlu," zamračí se a přiblíží se obličejem blíž k tomu mému. „klidně tě svážu a budu tě držet ve sklepě, než aby sis sáhla na svůj podělaný život, a víš kurva proč!?"

„Protože jsem ještě netrpěla dost?" Pronesu a nezapomenu to říct s pořádnou dávkou znechucení. Normálního člověka by tohle ani nenapadlo. Uvědomuji si, že je Zayn psychicky mimo, jen mě pořád překvapuje, že by byl něčeho takového schopný - držet mě proti své vůli do té doby než by uznal, že jsem si vytrpěla dost, a pak by mě zabil.

„Ne, lásko, jsi úplně mimo." Mrkne na mě. „Nedovolím ti ode mě odejít, chápeš? Nemáš jinou možnost než se mnou zůstat, nebo snad chceš, abych ti zabil tvého brášku a s ním i tvou matku?" Po jeho slovech mi po zádech přeběhne mráz. Vzhlédnu k němu s pohledem plným znechucení. 

 „Říkal si, že bys dítě nezabil." Kuňknu, jak mě jeho slova vyvedou z míry. 

„Ne, já řekl, že jsem ještě žádné dítě nezabil, ne, že bych to nikdy neudělal. Věř mi, že bych toho schopný byl," ušklíbne se a konečně mě pustí. Odstoupím od něj několik kroků dozadu a vjedu si frustrovaně prsty do vlasů. 

Nemůžu uvěřit, že to opravdu řekl a že mi tady vyhrožuje s tím, jak zabije Maxe i naší mámu. Tento člověk je tak neskutečně odporný. Nechápu, jak jsem ho kdy mohla mít ráda a i když to nerada přiznávám, pořád mě přitahuje a tolik se za to nenávidím. Neměla bych se kolem něj cítit jinak než znechuceně ze všech těch věcí, které udělal. Jak vlastně se sebou může žít? Nezaslouží si nic jiného než zavřít za mříže a následně popravu na elektrickém křesle. 

Zvednu k němu zmatený pohled, když přejde ke skříni a vytáhne z ní šaty, které po mně následně hodí. Taktak je zachytím. Zvednu ten kus látky a pořádně si je prohlédnu. Tohle si mám jako obléct? Ani mě nehne. Šaty nezakrývají vůbec nic. Mají velký výstřih a od prsou dolů jsou průsvitné a průsvitná látka končí u sukně, která je dost krátká. Nikdy jsem na sobě neměla ani podobné šaty, natož abych si vzala tohle. Tak velké sebevědomí opravdu nemám.

„Obleč si to, uprav se a pak přijď kurva dolů!" Přikáže mi a rozejde se ke schodům.

„Počkej, my jdeme ven?" Pozvednu překvapeně obočí.

„To si kurva piš. Jen nečekej, že ode mě utečeš, lásko, protože to kurva nehrozí!" Varuje mě a následně seběhne schody dolů. Dívám se ještě několik dlouhých vteřin na schody a přehrávám si jeho slova v hlavě. Vezme mě ven? Proč by chtěl tolik riskovat? Něco se mi na tom nezdá, ale aspoň se podívám ven a konečně spatřím nějakou civilizaci, i když nemám moc radost, že spolu budeme trávit čas. 

Zalezu do koupelny, kde ze sebe udělám člověka. Nalíčím se líčidly, které mi nechala Emily. Nanesu si klasicky bázi pod make-up, pak na sebe napatlám samotný make-up, zapudruji ho a oči si zvýrazním kočičí linkou a řasy přejedu několikrát řasenkou. Není to žádný zázrak, ale alespoň něco. Svleču se jen do spodního prádla a natáhnu na sebe ty šílené šaty. Odhalují toho víc než dost a vůbec nedovolují podprsenku, takže jsem nucená si ji sundat. Necítím se vůbec pohodlně. Cítím se jako sardinka v konzervě.