Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 2 - Fear

Promnu si zápěstí snažíc se udržet vzhůru. Hned po vybalení mého nákupu jsem musela běžet do práce, kterou mám jen přes silnici. Právě mám pauzu na oběd a pomalu ale jistě usínám. Jsem tak unavená, nevěřila bych, že jde být až tolik unavená, že se člověk pomalu ani neudrží na nohách. Zkoušela jsem se probudit černou kávou, ale spíš mám pocit, že mě to uspává. Dneska se těším do postele jako ještě nikdy.

Dopiju svou kávu, kelímek hodím do koše a vrátím se zpátky do obchodu. Otočím cedulku zpátky na OTEVŘENO a vlezu si za pult. Vezmu si časopis a začnu kroužkovat věci, které nám došli. Miluju tuto práci. Setkám se vždy se spoustou milých lidí. Většinou si tu kupují nějaká krmiva, nebo i osiva, ale taky tu máme různé potřeby pro zvířata, samozřejmě, ale dají se tu koupit i malé potvory jako myšky, křečci, králíci a občas i koťátka. Po kočkách je tu hodně poptávka kvůli lovení myší na farmách nebo i v rodinném baráku. I já přemýšlela, že bych si vzala jedno kotě, ne kvůli myším, ale jako mazlíčka, ale nejsem si jistá, jestli bych na něj měla čas. Ale celkem bych brala nějakého parťáka.

Zvonek nad dveřmi zacinká a někdo vejde dovnitř. Jenom k němu vzhlédnu a když zjistím, že je to nějaký mladý kluk, tak se zase podívám do časopisu a posadím se na židli. Zničehonic mi po zádech přeběhne mráz. Zvednu znovu pohled k tomu klukovi, proplétá se mezi regály a celou dobu se na mě dívá. Najednou popadne nějakou věc a vydá se ke mně. Využiji to na to, abych si ho mohla prohlédnout. Je o pár let starší než já, na tváři má několikadenní strniště, vlasy má ostříhané na ježka a zírá na mě tmavýma, uhrančivýma očima. Na sobě má obyčejné černé džíny s dírou na pravém koleni, šedé tričko a koženou bundu s hroty na ramenou. Nevím, kde se tady vzal, ale je dost jasné, že odtud není ani náhodou.

Přejde až k pultu a položí balíček psích pamlsků na pult, pořád na mě zírá, takže od něj odtrhnu pohled a namarkuju jeho zboží. Znovu se podívám do jeho uhrančivých očí. Nemám z toho chlápka dobrý pocit. Vypadá děsivě, jak na mě furt zírá. Nahání mi tím strach.

„Budou to tři dolary." Nervózně polknu. Nic neřekne, jen si sáhne do vnitřní kapsy své bundy pro peněženku a vyndá z ní tři dolary, které mi podá. To nevidí tu misku, kam by ty peníze mohl dát? Panebože. Sáhnu tedy po penězích, ale on je nepustí. Jen se tak divně ušklíbne a pak je konečně pustí. Rychle je vrazím do kasy a dám mu účtenku na balíček psích pamlsků. Opět se divně ušklíbne, popadne balíček i s účtenkou a vyjde z obchodu.

„Kurva," zanadávám a zavřu kasu tak silně, že mi skoro z pultu spadne. Co to jako mělo znamenat? Je zvláštní a něco mi na něm nesedí.

Přejdu k výloze dívajíc se ven, můj dech se zrychlí, když venku před krámem opět uvidím stát Bugatti. Snažím se rozpoznat kdo v autě sedí, ale má černá okna, takže nevidím vůbec nic. „Uklidni se," zašeptám si sama pro sebe.

„Co tady děláš?" ozve se za mnou hlas. Naskočím a vyjíknu, jak to nečekám. „Panebože, Brinley, promiň, nechtěla jsem tě vyděsit," řekne moje šéfová.

„To nic." Mávnu rukou a pak si ji položím někam na místo kde mám srdce. Asi jsem prodělala malej infarkt, ale jinak jsem v pohodě.

„Jak to vypadáš? Běž domů a vyspi se, kiddo," rozkáže mi hned, jak se na ni podívám. Vím, vypadám strašně, když jsem unavená, chci jen padnout do postele a vzbudit se až za rok.

„Děkuju. Už melu z posledního," pousměju se a zapnu si svou oblíbenou modrou mikinu. Venku je tak mínus dva stupně, takže byl blbej nápad jít jen v mikině, i když mám byt hned přes ulici. Moje šéfová na mě jen kývne a přejde ke kase. Rozloučím se s ní a vyjdu z obchodu. Ihned se podívám jestli tu pořád stojí to auto a taky že jo. Dál už se nad tím nijak nepozastavuju a přeběhnu přes silnici ke kadeřnictví, rozejdu se směrem ke dveřím, které jsou hned za rohem.