Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 14 - Please, no

Vždycky jsem si myslela, že je můj život jedna velká katastrofa, ale teď mi dal osud jasně najevo, že to může být rozhodně ještě horší. Ono nestačí, že mě unesl psychopat, teď po mně ještě musí jít jeho kámoš. Můj život se stal ještě větší katastrofou než jím byl doposud a to všechno jen díky Zaynovi. Kdyby mě raději zabil, nemusela bych teď utíkat před dalším psychoušem, který mě chce očividně zabít. 

Vběhnu do prosklené místnosti jenž vypadá jako zimní zahrada. Bylo by to tu krásné, kdyby tady byly květiny a krásně by se tady dalo odpočívat. Proč mě sem Zayn nechtěl pustit? Na malou chvíli se zastavím, abych se kolem sebe rozhlédla. Potřebuju se někde schovat. Jak tak očima projíždím tuto místnost, upoutá mou pozornost malá škvíra v rohu prosklené místnosti. Přejdu k té škvíře a v tu chvíli za sebou zaslechnu Payna. 

„Promiň, Zayne," zašeptám a nohou prokopnu sklo. Sklo se vysype všude kolem mě, načež se pár střepů vysype i na mě, nemám však čas se o to zajímat. Prolezu dírou ven a dám se znovu do běhu. Až teď je mi jasné, proč mě sem Zayn nechtěl pustit. Proč chtěl, aby mě Nathan přijel pohlídat. Proč mě nenapadlo jít se sem podívat, když tady Zayn nebyl? Vím, že mě sledoval skrz kamery, ale kdybych byla dostatečně rychlá, mohla jsem utéct už ten den. 

Běžím do lesa zanechávajíc za sebou ve sněhu stopy. Nemám se tady kam schovat, protože půjde po mých stopách. Možná jsem měla prostě zůstat v tom domě. Zavrčím, když zakopnu o své vlastní nohy, ale naštěstí na poslední chvíli udržím rovnováhu, ale taktéž se tím dost zpomalím. Nakonec se ale rozběhnu tak rychle, jak mi to sníh povolí a začnu kličkovat kolem stromů, abych Paynovi trochu ztížila hledání mě. 

„Jsem hned za tebou, lásko! Říkám ti, že se kurva nedožiješ dalšího dne až tě chytím!" zařve po mně Payne. Lesem se to nese jako ozvěna a já na malou chvíli zavřu oči, uvědomujíc si, že je toto asi můj konec. Jestli se Zayn nevrátí, jsem mrtvá. „Jsi chytrá, Brinley, ale ne tak moc, aby ses mi ztratila ve sněhu," zaslechnu ho blízko sebe. Pro jistotu se na chvíli zastavím, jelikož si nejsem jistá, kde se přesně nachází. 

Přitisknu si nůž blíž k sobě, když zaslechnu kroky dost blízko mě. Je mi šílená zima, cítím, jak mi mrznou prsty na rukách i nohách, jelikož mám opět na sobě ty šílené plátěné botasky, které jsou skrz na skrz mokré díky sněhu. Zadržím dech a udělám krok vzad čímž do někoho zády narazím. 

„A mám tě," ozve se za mnou jeho hlas. Okamžitě se otočím a než mě stačí chytnout, couvnu dozadu a rozběhnu se zpátky k domu. „Klidně si utíkej, lásko," zasměje se za mnou, ale nevnímám ho, prostě zase běžím jako o život. 

Slzy se mi derou do očí až přes slzy skoro nic nevidím, i tak se ale snažím běžet dál. Najednou však ucítím, jak mi něco těžkého narazí do zad a já padám přímo na obličej. Můj pád naštěstí zbrzdí sníh, což je v tuto chvíli jediná výhoda. Vykřiknu, když si mě ten dotyčný pod sebou otočí, takže jsem teď zády přišpendlená k zemi. Moje oči se setkají s Liamovýma tmavýma očima. 

„Říkal jsem ti to," ušklíbne se. 

„Mmh," úšklebek mu opětuji a nůž, který ještě pořád držím v rukách mu přiložím pod krk, on ale rychle mou ruku srazí k zemi a přišpendlí mi ji kolenem a pořádně zmáčkne až nůž pustím, následně se po něm natáhne a odhodí ho, abych na něj nedosáhla. „Ty zasranej hajzle!" vyštěknu na něj španělsky, načež se Liam zamračí.