Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 1 - Stalker?

Promnu si poněkolikáté unavené oči snažíc se neusnout na nudné hodině historie. Náš učitel to bere až příliš vážně, jako by to bylo snad poslání jeho života. Ať probíráme cokoliv, vždy o tom má připravené aspoň dvě prezentace a dlouhé monology jak týden před výplatou. Alespoň že dnes je poslední den školy, zítra nám začínají vánoční prázdniny. Konečně nám napadl sníh, takže dnešní Vánoce by mohli být na sněhu.

Učitel najednou silně praští do tabule až na židli nadskočím. Zmateně se na něj podívám doufajíc, že si nevšiml, jak tu usínám. V noci jsem moc nespala, měla jsem noční můru a vzbudila se asi ve tři ráno. Ta noční můra byla natolik strašidelná, že jsem celou noc zůstala vzhůru při rozsvíceným světle.

„Za chvíli máme konec hodiny, tak vám přeju krásný Vánoce, třído, uvidíme se po Novém roce," usměje se, začne sbírat své věci zrovna ve chvíli, kdy zazvoní. Všichni se ihned začnou zvedat a ve třídě nastane šílený blázinec, jak jeden přes druhého začnou křičet.

Zamručím, všechny věci z lavice si hodím do tašky a zvednu se. Propletu se mezi ostatními snažíc se dostat ke své skříňce. Bezpečně k ní dojdu, zadám kód a skříňku otevřu. Vezmu si z ní svůj kabát, tašku si položím k nohám a kabát si obleču. Nasadím si ještě čepici, skříňku zabouchnu a hodím si batoh přes rameno.

Znovu se propletu mezi mými spolužáky k východu ze školy. Cestou zaslechnu, jak se partička holek baví o párty, která se koná dnes večer. Možná bych tam mohla zajít, abych konečně přišla na jiné myšlenky a nebyla v mém bytě sama. Na párty, jako bude tahle, naštěstí nejsou žádné pozvánky třeba. Nemám tady na škole žádné kamarády. Jsem ta šedá myška, která má dobré známky a je pro všechny neviditelná.

Vyjdu ven před školu a namířím si to rovnou k stříbrnému autu značky Alfa Romeo. Ovane mě studený prudký vítr, pod kterým se oklepu a rychle si auto odemknu. Zapadnu za volant a oklepu se ještě větší zimou. Strčím klíče do zapalování a hned si pustím topení, ale auto je staré, takže se to tu zahřeje zase až budu skoro u mého bytu, který se nachází dvě hodiny odtud. Navštěvuji vysokou školu v hlavním městě Kansasu a bydlím ve Wilsonu, které je odtud sto padesát devět mil.

Najednou mi v kapse mého kabátu začne zvonit mobil. Vylovím ho z kapsy a s úsměvem hovor přijmu. Poté konečně vyjedu z parkoviště u naší školy.

„Brinley," ozve se klučičí hlas z mého mobilu.

„Ahoj bráško," pozdravím ho. Mám mladšího brášku, je mu deset a bydlí s naší mámou a s jeho otcem. Můj otec utekl, když mi byly sotva dva roky a máma si o pár let později našla přítele, který mě téměř okamžitě nesnášel. Vždy jsem mu vadila a já se tak v mých osmnácti letech sebrala a utekla. Našla jsem si byt, pracuji ve zverimexu a všechno tohle se děje už skoro dva roky.

„Řekni mi, že na Vánoce přijedeš, prosím?" zakňučí. Zavřu na chvíli oči ale hned je otevřu, abych dávala pozor na cestu. Vždy si přál, abych byla na Vánoce u nich jako kdysi, ale problém je jeho otec, který to nedovolí. Dokázal mou mámu tak otočit proti mně, že ani ona mě tam nechce. Vlastně si s Maxem voláme vždy tajně přes idiotskej messenger, kde pak všechny záznamy o našich hovorech hned maže. Nemůže mi volat normálně na mé číslo, protože jeho rodiče každý měsíc kontrolují výpisy z jeho hovorů.

„Já bych opravdu ráda, Maxi, ale víš, že to nejde," povzdechnu si. „Dárky, které ti u mě nechá Santa, ti ale jako vždy pošlu," řeknu. Alespoň že dárky, které Maxovi vždy pošlu, mu dávají. Bože, jak já nenávidím Vánoce. Vždy je celé probrečím, protože mi přijde tak děsně smutný, že mám rodinu, která mě ale vidět nechce, dělají jako bych neexistovala.