Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 5 - Hopelessness

Auto po několika dlouhých hodinách, které mi přijdou jako celá věčnost, zastaví a nastane ticho. Po chvilce uslyším tóny klávesnice a dojde mi, že někomu píše, potřebuju vědět, co se sakra děje. Snažím se pozorně poslouchat, abych rozpoznala, co dělá, ale nic moc neslyším.

„Konečně tyvole," zamumlá si pro sebe, načež zaslechnu otevření a následně i zavření dveří. „Kdes kurva byl!?" vyjede hned po někom a já se sama pro sebe zamračím.

„Hele jo, zkus se nejdřív uklidnit a pak mi řekni, co děláš kurva zase za problémy," řekne mu mužský hlas. Soudím, že je o něco starší, podle jeho hlasu, ale kdo ví.

„Neříkej mi, že o tom nevíš," odpoví mu znuděným tónem hlasu.

„Nejvíc mě na tom sere to, že stopy budu muset zase zahlazovat já," povzdechne si onen muž. Oh, ono v tom jede víc lidí, no to je super. Pokud je tento muž dobrý v zahlazování stop, pak hádám, že je k Zaynovi nic nedovede a pokud si mě rozhodne nechat, tak mě nikdo ani nenajde.

„A pokud jde o tohle..." odmlčí se a pak zaslechnu kroky, které míří nejspíš sem ke kufru auta. Uslyším zvuk otevírání kufru, ale kvůli šátku přes oči vůbec nic nevidím, jenom ucítím, jak mě znovu podebere pod koleny a pod lopatkami. Zvedne mě a zanedlouho mě postaví na nohy přičemž mě chytí za loket, jako bych mu snad mohla utéct, když vůbec nic nevidím. S mým štěstím bych napálila rovnou do sloupu.

„Co se děje?" špitnu nakřápnutým hlasem. Šátek mám úplně mokrý od slz, kterých jsem uronila víc než dost, tak by mi ho třeba mohl sundat. Ráda bych viděla, co se děje.

„To je ona? Ta slavná Rodriguezová?" zeptá se překvapeně mužský neznámý hlas. Dech se mi po jeho slovech zrychlí. On zná mé příjmení? Tak jasně, když v tom podle těch jeho slov, o zahlazování stop, taky jede.

„Drž hubu, kurva!" prskne po něm. „Beru si zpátky svoje auto a ty zahlaď stopy i po ní." S těmito slovy se i se mnou v závěsu někam rozejde. Snažím se s ním udržovat krok, ale jde tak rychle, že mě za sebou táhne, takže zakopávám o své vlastní nohy.

Musím nad tím, co jsem slyšela, přemýšlet. Vypadá to, že si můj únos plánoval dopředu, když ten neznámý muž znal moje příjmení. Navíc Zayn chtěl, aby po mně zametl stopy. Celé je to dost zvláštní. Nechápu ale, proč by mě chtěl někdo unášet. Nemám nikoho, kdo by za mě chtěl zaplatit výkupné. Jsem jedna velká chodící hromádka neštěstí. Napadá mě maximálně tak to, že by mě prodal jako bílý maso. Nic jiného, co by dávalo jakžtakž smysl, mě nenapadá.

Najednou se zastavíme, opět zaslechnu zvuk otevírání kufru. Okamžitě začnu kroutit hlavou ze strany na stranu. Ne, už nechci do kufru. Jestli strávím ještě v tak malém prostoru nějakou chvíli, nejspíš mi z toho hrábne, už teď se mě začíná zmocňovat panika.

„Už nechci do kufru, prosím, už budu ticho." Nechtěla jsem znít příliš ufňukaně, abych mu tím náhodou neudělala radost, ale v tuto chvíli to nejde jinak.

„To máš zkurveně smůlu."

🔸🔸🔸

Najednou mě ze spánku vzbudí prudké zabrždění. Nevím jak, ale podařilo se mi usnout. Byla jsem asi až moc vyčerpaná z toho pláče, nebo jsme jeli prostě až moc dlouho. Pořád nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje. Nikdy bych si nemyslela, že bych se do něčeho podobného mohla dostat. Ráda jsem sledovala různé filmy a seriály s něčím podobným, ale do háje, nikdy by mě nenapadlo, že si to zažiju na vlastní kůži.

Kufr se otevře a on mě opět popadne a postaví na zem. Nevěřila bych, že se to ještě dneska stane, ale sundá mi z očí šátek. Do očí mě praští světlo jenž svítí na verandě u domu. Ihned oči zavřu a natočím hlavu stranou, oči zase otevřu. Prohlédnu si okolí, ale vidím jen tmu a sem tam stromy, které osvětluje světlo od domu. Zase mě hrubě chytí za loket a rozejde se k hlavním dveřím a až teď si všimnu, že spíš dům, je to jako nějaké hodně staré sídlo, víc se na něj ale zvenku nemůžu podívat, protože strčí klíč do zámku a jakmile dveře otevře, hrubě mě strčí dovnitř. Zavře za námi dveře a nezapomene je ani zamknout. Ocitneme se tak v totální tmě. Zanedlouho na svém telefonu zapne blesk a posvítí před nás.