Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 31 - Bad things

Brinley's point  of view.

Několikrát za sebou na místě přešlápnu, dodávajíc si odvahu, abych konečně zaklepala na růžové dveře plné modrých puntíků. Položím ruku na dveře a protočím nad sebou očima. V duchu se sama sebe ptám, jestli je pro mě tak moc důležité něco zjistit o Zaynovo bývalé dívce a co je opravdová příčina toho, proč Zayn dělá všechny ty špatné věci. Chci o něm zjistit všechno, co o něm Elisabeth ví.

Zhluboka vydechnu a jakmile chci na dveře zaklepat, tak se prudce otevřou a já jsem sražená na zem, jak do mě ten dotyčný vrazí. Spadnu přímo na zadek až bolestivě zakňučím, vzhlížejíc k tomu dotyčnému. Moje srdce vynechá několik úderů, když se mé oči střetnou s čokoládovýma očima, které má jen jeden člověk, kterého znám. Zayn.

„Co tady kurva chceš?!" vyštěkne po mně.

„Uh, já přišla za Elisabeth," pípnu a rychle se vyhrabu na nohy. Nakouknu do její kanceláře a okamžitě mnou projede zvláštní pocit, když ji uvidím, jak si obléká své šaty. Ihned mi to dojde. Spali spolu. „ale můžu přijít později." Falešně se usměju a otočím se k odchodu se zvláštním pocitem, který zaplavuje celé mé tělo. Proč je mi najednou tak divně? Věděla jsem a vím, že Zayn spí s jinými ženami, třeba jako s Annou, ale nevnímala jsem to jako teď a je to zatraceně špatně. Tohle mi má být úplně jedno.

Zayn najednou zabouchne dveře a chytí mě za zápěstí. Prudce mnou trhne čímž si mě otočí čelem k sobě. Je děsně blízko a já se od něj snažím odtáhnout, ale nedovolí mi to. Chytí mě i za druhé zápěstí a podívá se na mě s kamenným výrazem v obličeji. Děsí mě tím mnohem víc, než když na mě zírá s totální nenávistí. Nevím, co se mu teď honí hlavou, ale zatraceně doufám, že to přežiju.

„Zayne, to bolí," špitnu, jak mi zaryje nehty do obou zápěstí. Chci jít od něj pryč a být sama. Nenávidím ten pocit uvnitř sebe, díky kterému je mi víc než jasné, že se mi dostal pod kůži víc, než bych chtěla. Nevím, ale asi nejvíc na tom všem mě bolí to, že když jsem se mu nepoddala natolik, abych se s ním vyspala, tak šel automaticky za Elisabeth i přesto jak říkal, že ho její panenkovský vzhled nevzrušuje. Najednou mám potřebu být hrozně naštvaná, ale snažím se na sobě nic nedat znát. Jenom by se mi vysmál.

„Chci, abys teď hned šla do svého pokoje," sykne po mně. „chci, aby ses připravila na zítřejší večer. Přijedu si pro tebe." Zamračí se na mě a konečně mě pustí. Ihned od něj několik kroků odstoupím, otočím se směrem odkud jsem sem přišla a přímo se do svého pokoje rozběhnu.

Zabouchnu se ve svém pokoji, opírajíc se zády o dveře. Jediná dobrá zpráva na tom je to, že se zítra konečně vrátím zpátky. Už tady víc nebudu a z toho mám asi největší radost. Nechci tu už víc být, holky se ke mně chovají jako ke kusu hadru. Jenomže po tom, co dnes Zayn udělal, se mi k němu moc nechce. 

Bůh ví, co mě u něj čeká. 

Nechal mě tady týden a já sakra nevím vůbec nic, co se děje venku. Jestli je Harry naživu, jestli už je ke mně blíž než kdy dřív, nebo jestli se na to vykašlal, protože nenašel vůbec nic. Ani nevím, jak jsem u Zayna dlouho. Držel mě několik dní zamčenou v té maličké místnosti a já si tak nemohla počítat dny, ale hádám, že jsem tady tak necelé dva měsíce. 

Hrozně mě zajímá, jak je na tom moje máma a Max a jestli už se můj otec dozvěděl o tom, co se mi stalo. Možná se ke všem nějak dostalo, že jsem byla na policejní stanici, jak jsem od Zayna utekla a nevzdají to se mnou. Nebo už jednoduše zapomněli. U otce by mě to ani nepřekvapilo, když ani pomalu neví, že existuju. A vsadím se, že moje máma to ani nijak zvlášť neprožívá, ale Max určitě ano. Měli jsme k sobě blízko. Je to můj malý bráška. Bože, tak moc mi chybí.