Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 13 - Nightmare

Hlasitě polknu zůstávajíc před ním stát jako socha. Nelíbí se mi, že tohle musím dělat, jen tak před ním stát a nabízet se mu jako bych byla nějaké zboží, ale nemám jinou možnost. Z tohohle se nevykroutím. Zayn přesune své ruce z mých zad na mé boky a začne se mnou couvat k posteli, do které mě následně strčí. Dopadnu zády na tvrdou matraci až mě zabolí záda. Nadzvednu se trochu na loktech, abych na něj lépe viděla. Navážeme oční kontakt, který trvá ovšem jen tři vteřiny. Odvrátí ode mě pohled ve chvíli, kdy se pokojem ozve vyzváněcí zvuk jeho mobilu. Se zavrčením sáhne do kapsy svých černých kalhot a vytáhne svůj mobil. Podívá se na displej mobilu a pak po displeji přejede prstem a přiloží si mobil k uchu.

„Máš zkurvený dvě vteřiny na to, abys mi řekl, co se děje. Mám rozdělanou práci, Jonesi!" vyprskne do mobilu a podívá se na mě zvláštním pohledem. Jeho oči jsou o něco tmavší než normálně jsou. Je naštvaný a já jen doufám, že bude muset odejít. „Kdo? Aha, Styles dělá problémy?" řekne najednou a já se v tu chvíli na posteli posadím a hodím přes sebe deku, abych se trochu zakryla. Zayn se zamračí a přejde blíž ke mně, takže můžu slyšet toho chlápka na druhé straně mobilu.

„Jo, je v jejím bytě a šmejdí. Něco mi říká, že úplně nesežral tu naší lež, že je jeho holka mrtvá," zasměje se onen chlápek. Okamžitě se po jeho slovech celá napnu. Mrtvá? Už to chápu. Krásně si pojistil, že mě nikdo hledat nebude, to se mu musí nechat, ovšem asi úplně nepočítal s tím, že by tu mohl být někdo jako Harry, který mu to údajně nesežral. Panebože, jestli mě najde, začnu věřit v zázraky. Nějak tak jsem doufala, že by mě zrovna Harry mohl hledat, ale nějak jsem s tím nepočítala vzhledem k tomu, že jsme se rozešli.

„Mmh, nebude ji moc hledat, když mu tu jeho zasranou hlavu rozšlápnu!" vyjekne najednou Zayn rozzuřeně až sebou trhnu. „Jedu tam kurva a ty sem naklušeš a pohlídáš ji! Je ti to do píči jasný!?" zakřičí a aniž by čekal, co mu na to Jones řekne, prostě hovor položí. Strčí si mobil zpátky do kapsy a pak se ke mně přiblíží. Chytí mě jednou rukou pod bradou.

„Zabiješ ho?" kuňknu. Vím, že ho zabít chce a vůbec bych se nedivila, kdyby to udělal a proto doufám, že si Harry vzal posily, kdyby se snad něco mělo pokazit. Doufám, že není tak šílený, aby tam šel sám. Mám o něj hrozný strach. Nesnesla bych pomyšlení, že zemřel kvůli mně, protože mě unesl nějaký psychopat a on se mě rozhodl najít.

„To si piš, lásko, patříš mně a já se postarám o to, abych všechny, kdo mi tě budou chtít vzít, ze světa odstranil," ušklíbne se. Pustí mě a vyjde z pokoje. Slyším, jak seběhne schody a pak je chvíli ticho. Já se mezitím vrátím do koupelny, kde si obleču džíny a jeho svetr, abych byla v teple. Vyjdu z pokoje a zastavím se u schodů a zaposlouchám se.

Slyším, jak odemyká dveře, otevírá je a po chvilce je zase zavře a zamkne. Až když uslyším zvuk motoru jeho auta, seběhnu po schodech dolů a zamířím do obývacího pokoje kde pořád na konferenčním stolku leží jeho notebook. Posadím se na pohovku, nebo na ní přímo skočím a ihned notebook otevřu, jakmile se zapne, se mi na obrazovce objeví kamerový záznam z mého bytu. Opravdu tam Harry je. Zrovna stojí v mé ložnici a prohledává můj noční stolek, ze kterého vytáhne album našich společných fotek. V tu chvíli mi je trapně jako ještě nikdy. Měla jsem se toho zbavit, nebo to uklidit někam, kde by to nebylo tak na dosah ruky jako v mém nočním stolku, ale úplně jsem na to zapomněla. Bůh ví co si teď o mně myslí.

„Harry, vypadni odtamtud," řeknu, jako kdyby mě snad mohl slyšet. Musí hned odejít. Nechci vidět, jak tam Zayn přijde a odpráskne ho.

Pozoruji ho, jak si sedá na mou postel a prohlíží si album. Je hezké, že chce zavzpomínat, ale krucinál, blíží se tam Zayn s úmyslem ho zabít a on si tam v klidu sedí. Vím, že o tom neví, ale tak moc mě to irituje. Ještě ke všemu je tam úplně sám. Naučí se někdy chodit se svým zástupcem, když vyšetřuje případy? Asi těžko.