Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 43 - Feelings

Odtáhnu se od Zayna s malým úsměvem, který nemůžu ani za nic dostat pryč. Nechápu, co mi to dělá a proč se kolem něj najednou cítím úplně jinak, ale tím hezkým způsobem. Začíná mě to trochu děsit a snažím se si pořád připomínat, že on je únosce a já jsem tady ta oběť. Určitě mám jen stockholmský syndrom - přesně jak řekl Harry. Nic jiného to být nemůže a ani to nic jiného není. Prostě ne. Nemůžu si to dovolit. 

„Co budeme dělat?" zeptám se. Dny tady budou neskutečně dlouhé a mě nenapadá nic, jak se zabavit. Myslím, že tady umřu nudou. Není tady ani jedna knížka, abych mohla zabít čas alespoň čtením. Byla jsem zvyklá pořád něco dělat a mít čas jen večer, ale teď mám hromadu času a nevím, jak s tím naložit a raději bych se vrátila do starých kolejí, kdy jsem ze školy běžela do práce. Bylo to šílený, ani jsem pořádně nespala a kolikrát mi z toho bylo špatně, no teď bych dala všechno za to, aby se to vrátilo.

„Já bych věděl." Ďábelsky se na mě usměje a já ihned pochopím. Tohle jsem rozhodně na mysli neměla. 

„Můžeme se jít projít?" zeptám se. Vím, že mi řekne, že to nepřipadá v úvahu, ale mohl by k tom svolit. Stejně to tady neznám a poblíž není nic a nikdo. Nemám tady kam utéct. Silnice je odtud hrozně daleko a než bych k ní stačila doběhnout, měl by mě Zayn zpátky v hrsti. 

„Dobrej pokus, lásko," řekne a zvedne se. 

„Zayne, prosím, stejně ti nemám šanci utéct s tou ránou. Chci se jít jen projít na čerstvý vzduch. Klidně mě k sobě připoutej, aby sis byl jistý." Podívám se na něj psím pohledem. Tohle by pro mě udělat mohl. Zase tak moc po něm nechci, no ne? 

Podívá se na mě a pak ke dveřím. „Tak fajn, ale jestli se o něco pokusíš, budeš toho zkurveně litovat!" Varuje mě a já se šťastně usměju. 

„Neboj!" Vyhrknu a nadšeně vyletím na nohy. Zayn nad mým nadšením jen zavrtí hlavou. Nahrnu se ke dveřím a obuji si boty a obleču si i teplou bundu. Zayn mě po chvíli následuje. Obuje si boty a obleče si svou oblíbenou koženou bundu. Natáhnu k němu ruce, aby mi je mohl spoutat. Je mi to jedno. Chci se jen dostat ven a projít se. Zayn nade mnou protočí očima a chytí mě za ruku, načež si se mnou proplete prsty. Zůstanu stát na místě snažíc se zahnat chvění v podbřišku. Jen mě chytil za ruku, tak proč mám motýlky v břiše? Co se se mnou krucinál děje?!

Zayn odemkne dveře a nechá mě jimi vůbec poprvé projít první, ale mou ruku nepouští. Následuje mě ven a já počkám až dveře zavře a zamkne. Když to udělá, tak ho zatáhnu za dům, kde mi to z okna v ložnici přišlo kouzelné. Zayn se kupodivu táhnout nechá. Zpomalím krok, když se ocitneme za domem. Ještě se tu nachází zbytkový sníh, ale je to jen minimum, za chvíli je tady jaro, což bych vůbec neřekla, protože je pořád dost chladno. Hrozně rychle ten čas, co mě Zayn unesl, utekl. Budu tady skoro čtyři měsíce a já nevím, jestli se mám nad tím smát nebo brečet.

„To je nádhera," vydechnu, rozhlížejíc se do stran div bych si nevykroutila krk. Nemůžu ze své tváře dostat ten přiblblý úsměv a ani nevnímám, že mě rána začíná bolet. I kdybych měla lézt po kolenou, tak si ten les projdu. Dost mě překvapilo, že Zayn souhlasil, ale jsem samozřejmě ráda. 

„Jsou to jen stromy, co je na tom krásnýho?" Odfrkne si Zayn, dívajíc se na mě jako na blázna. 

Uchechtnu se. „Právě to. Vždyť se podívej." Mávnu rukou do dálky. „Je to kouzelný. Chtěla bych se tu projít v létě. Musí to být ještě větší nádhera." Zasněně vydechnu. Pro něj je to jen les, jen stromy, ale já si prostě nedokážu pomoct, líbí se mi to.