Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 61 - Hi, love

Brinley's point of view. 

Dnes jsou to přesně dva roky, co mě propustili z psychiatrické léčebny po roce a půl s tím, že musím docházet k psychiatrovi a pořád beru nějaké prášky, ale jsem na tom s psychikou daleko líp než kdy předtím. Momentálně se s mámou a Maxem nacházíme ve Španělsku a řekla bych, že se všechno obrátilo k lepšímu. Máma i Max jsou na tom lépe, máma dokonce rozjela svou vlastní firmu, která jí dost dobře vynáší a našla si i přítele. Max navštěvuje soukromou školu a nedávno oslavil třináct let, takže je to typický puberťák. Oba jsou šťastný a na tom záleží. A já? Nedokážu říct, jestli jsem šťastná, ale po psychické stránce jsem na tom daleko lépe. Jen se tady prostě necítím jako doma i přesto, že odtud pocházím, ale i přesto jsem byla schopná dokončit školu a teď se věnuji pomoci obětem sexuálního napadení, týrání a celkově všem, kteří si prošli tím, čím jsem si prošla já. Řekla bych, že jsem se našla a všechno je docela v pohodě.

Jenže je pořád ve mně ta malá část, která pořád myslí na Zayna a chce s ním za každou cenu být. Když v noci nemůžu spát, myslím na něj. Když jsem vylezla z léčebny, donesla se ke mně zpráva, že Zayna Malika popravili pár dní potom, co nastoupil na výkon trestu. Nebudu lhát, dost mě to sebralo, ale snažila jsem si od toho držet odstup a neskončit znovu na oddělení. Dávala jsem se dohromady příliš dlouho a nechtěla jsem se tam vracet. Ale bolelo mě to. Hodně. Dodnes vlastně nevím, jestli jsem do něj byla opravdu zamilovaná, nebo jestli to byl jen stockholmský syndrom. Pro svůj klid se přikláním spíše k té druhé možnosti. Cítím se podobně jako když jsem byla v dollhousu nebo u Liama. Celou dobu mi Zayn neskutečně chyběl, ale věděla jsem, nebo spíš doufala, že si pro mě přijde, ale teď se to prostě nestane. Je mrtvý. 

Jsem teď možná volná, ale pořád se cítím hrozně svázaná a mám ten ubíjející pocit, že mi něco chybí, nebo spíš někdo. Občas mívám zvláštní pocit, že Zayn nikdy neodešel a je mi blíž, než si myslím, ale trvá to vždy jen pár vteřin. O jeho popravě se psalo všude a dokonce z toho byl skandál, protože ho popravili dřív, než měli. Ředitel věznice se hájil dokumentem od guvernéra, ale přišlo se na to, že byl falešný. Mám podezření, že v tom mají prsty Louis a spol. není přece možné, aby se stal takový omyl. 

Zavrtím hlavou, abych takové myšlenky vytřepala z hlavy a přichvátnu si, abych byla u auta co nejdřív. Právě jsem měla další sezení u psychiatra, kde jsme probírali můj zvláštní pocit, že mě někdo neustále sleduje. Psychiatr se přiklání k tomu, že je to jen moje paranoia, ale občas je ten pocit tak silný, že to musí být pravda, nebo mi prostě jen hrabe a léčebnu jsem opustila moc brzy. To by taky celkem dávalo smysl. 

Dojdu k autu, které ihned odemknu a nastoupím dovnitř. Zabouchnu za sebou dveře a hodím si kabelku na sedadlo spolujezdce. Nastartuju motor a v autě se ihned zapne rádio. „Je tomu přesně dvacet čtyři hodin, co guvernér státu Kansas oznámil, že utekl nebezpečný vězeň Liam Payne, budeme pro vás sledovat..." vypnu rádio a zůstanu civět do volantu jako tělo bez duše. Přehrávám si ty slova moderátorky pořád dokola až mi to přijde absurdní. 

„Takový kecy," ozve se za mnou hluboký hlas a já právě asi dostala infarkt. Celá ztuhnu a s vytřeštěnýma očima zírám do volantu. „Jsem nebezpečnej? Kde na to kurva přišli," mluví dál a já se konečně odvážím podívat do zpětného zrcátka. Moje srdce vynechá několik úderů a skoro i vypoví službu, jak ho uvidím sedět na zadní sedačce. Jakmile zachytí, že se na něj dívám, úsměv se mu rozšíří. „Ahoj, krásko, dlouho jsme se neviděli, co?" Nahne se blíž ke mně. Nemůžu se ani pohnout, jakej z něj mám strach. Dokonce mě i napadne, že se mi to jenom zdá, jak je tohle na realitu až moc šílené.