Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 29 - Zayn's girl

Podívám se na sebe do zrcadla prohlížejíc si samu sebe v krásných, černých šatech, které mi sahají po kolena. Jsou obyčejné, ale přesto krásné. Mají krátký rukáv a na zádech jsou vykrojené, takže nedovolují podprsenku, ale překvapivě mi to ani trochu nevadí. Emily mi půjčila své boty na podpatku, které jsou celé uzavřené, kotníkové a působí s těmi šaty zvláštně, ale celé to jde dohromady. 

„Vypadáš nádherně," polichotí mi Emily a já se na ní s červenými tvářemi podívám. Je takový nezvyk, když mi tak lichotí. Když jsem byla s Harrym, lichotil mi každý den a to mi přišlo divné, protože to nikdo před ním nedělal a po něm pak už vůbec nikdo, takže mi to přijde divné. Neumím přijímat komplimenty. 

„Děkuji, ale dost už, pojďme dolů ať to mám co nejdřív za sebou," řeknu a přejdu ke dveřím. Emily nadšeně souhlasí a vyjde za mnou na chodbu chytajíc mě za rámě. Jdeme spolu chodbou až ke schodům, které společně sejdeme a ona mě pak vede do jídelny.

„Ostatní panenky se ti budou líbit," říká to všechno tak nadšeně, že tomu pomalu i začínám věřit a doufám, že to všechno bude opravdu tak v pohodě, jak se Emily tváří.

Dojdeme do obrovské jídelny s velkým stolem s asi dvaceti růžovými židlemi. Na židlích ale nikdo nesedí, všechny holky stojí kdekoliv jenom ne u stolu. Je jich tu opravdu hodně a já mám pocit, že jsem v nějaké dětské show, jak jsou oblečené do panenkovských šatů. Všechny na sobě mají veselé barvy, takže já se svými černými šaty mezi nimi vypadám jako vetřelec, což vlastně jsem. Moc mezi ně nezapadám, ale to Zayn přece chtěl.

„Holky!" zvolá na ně Emily a všechny holky se na nás podívají. „Tohle je Zaynova Brinley a bude tu s námi pár dní!" zvolá, aby ji všechny slyšely a já zatnu ruce v pěsti, jak mě nazve Zaynovou Brinley. Nejsem jeho ani kdyby se stavěl na hlavu. Já sakra nepatřím nikomu. Nejsem věc.

„Uh, ahoj." Trapně jim zamávám. Takhle trapně mi nebylo už hodně dlouho. Naposledy asi co jsem ještě chodila na střední, kde byly dětska tak neskutečně zlý, že jsem z toho měla pomalu deprese. Nezapadala jsem ani mezi ně. Vždy jsem byla takovej ten outsider. 

„Ahoj! Vítáme tě!" vykřikne nadšeně dívka, která působí svou výškou jako opravdová panenka. Může mít tak metr padesát na výšku, ale je to roztomilé, já sama nejsem tak vysoká jako ostatní holky tady. „Jsem Lisa, moc mě těší!" Přiskočí ke mně s nadšeným úsměvem. Stáhne mě do svého objetí jako bychom se znaly už celou věčnost. Nikdy jsem nic podobného nezažila. 

„Taky mě moc těší," řeknu, jak se ode mě odtáhne. V tu chvíli do místnosti vejde Elisabeth a všechny holky zmlknou. Bylo by tu slyšet klidně i spadnutí špendlíku. Možná je něco jako Liam v holčičím provedení. 

„Pojďte ke stolu," poručí jim a všechny holky se jako vojáci rozejdou ke stolu a každá si vybere svou židli.

„Pojď, sedneš si mezi mě a Emily," špitne na mě Lisa a ukáže na židli hned vedle Emily. Přejdu tedy k ní, ale nesedám si, protože ostatní holky taky ještě stojí. Lisa si stoupne vedle mě a já se podívám na Elisabeth, která se posadí a teprve až teď si můžeme sednout i my. Opatrně se posadím jako bych tím někoho měla snad naštvat a jakmile sedím, propletu si pod stolem nervózně prsty doufajíc, že budu co nejdřív zpátky v Zaynově sídle.

Elisabeth zacinká se zvonečkem a v tu chvíli se dveře jídelny otevřou a dovnitř vejde několik dalších holek, které na stůl nanosí mísy se spoustou jídla. Vidím různé kaše, maso, zeleninu, dokonce i nějaké mořské plody a mně se opět začne stýskat po Zaynově kuchyni. 

„Tak a teď modlitba," zvolá Elisabeth, jak je všechno jídlo na stole. „a jelikož je tady Brinley náš host, tak dneska jí můžeš říct ty," pobídne mě a já v duchu protočím očima. Modlitba? Ne, v Boha nevěřím a nehodlám s tím začínat ani když je to jen modlitba.