Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 19 - Run

Brinley's point of view.

Pořád nechápu, co se sakra děje, že jsem tady zavřená společně s Liamovo dívkou Vivian. Ani ona mi toho moc neřekla, jen to, že jsem chudák, protože mě unesl právě Zayn a dál se o tom se mnou odmítla bavit, když jsem se jí zeptala, jak je tady dlouho. Asi jsem se jí tím dotkla. Přece jen je v tomto životě s Liamem už dlouhé čtyři roky. Docela se divím, že je její psychika ještě docela normální. Já jsem se Zaynem pár dní a moje psychika je na bodu mrazu. Myslím, že si na tohle nikdy nezvyknu a proto se dnes chci pokusit o útěk. Zayn sice řekl, že se odtud nedostanu, ale když nic nezkusím, tak nebudu vědět. A já to chci aspoň zkusit, abych pak na sebe nebyla naštvaná, že jsem to zkusit mohla, ale nic jsem neudělala.

Stáhnu si vlasy do vysokého culíku a podívám se na dveře koupelny, kam se před chvílí Vivian zamkla. Řekla, že si napustí vanu a že tam bude asi hodinu, protože si chce užít čas bez jejího tyrana - což chápu. Jenom nechápu, proč nechce utéct, nebo se o to alespoň nepokusí. Boy je momentálně u kuchyňské linky, kde žere granule, takže by si mě nemusel všímat. Zhluboka se nadechnu a přejdu k prosklené stěně a začnu zkoušet jestli se nedá byť jen maličko jedna část otevřít. Všimnu si kličky u jedné části okna a hned k ní přejdu. Chvíli se s tím morduju, ale pak klička povolí a okno se otevře. Vykloním se, abych zjistila, jestli je možnost se odtud dostat a vtom se spustí alarm. Celá zkamením, jak si uvědomím, co to sakra znamená. Dám klidně ruku do ohně za to, že už Zayn ví, že se snažím utéct. Na nic nečekám a rychle přehodím nohu přes okno.

„Co to děláš?!" vyjekne za mnou zděšeně Vivian. Do uší mě udeří Boyův vzteklý štěkot, což mi vžene adrenalin do žil.

„Co bys asi řekla," odpovím jí a přehodím přes okno i druhou nohu. Opatrně si stoupnu na římsu, na kterou se mi sotva vejde chodidlo. Snažím se nedívat dolů a pomalu se otočím směrem k Vivian pořádně se držíc okna.

„To ale nemůžeš!" vyjekne. V očích má vidět strach a těžko říct, jestli je to kvůli tomu, že utíkám, nebo proto, že si Zayn na ní může vylít svůj vztek, protože mě nezastavila. „On tě stejně chytí a pak budeš trpět, Brinley, prosím, nedělej blbosti a pojď zpátky," řekne a přejde několik kroků k oknu. Okamžitě zavrtím hlavou a začnu po římse lézt směrem k požárnímu schodišti, které je jen pár metrů ode mě. Dávám si pozor, abych neuklouzla, jak je římsa pokrytá namrzlým sněhem. Mám sice teplé boty do sněhu, ale i tak mi to celkem klouže. Nerada bych si dnes udělala letecký den.

„Buďto pojď se mnou, nebo tady trp," povím a dojdu po římse až k požárnímu schodišti. Opatrně se chytím zábradlí a přelezu na schody. Sama pro sebe se ušklíbnu, když mi dojde, že mě od svobody dělí jenom malinký kousek. Podívám se směrem k oknu a všimnu si, že Vivian leze taky. Má na sobě ale jenom župan a nemá boty, takže sakra doufám, že se nezabije.

„Co sis to vymyslela!" vyjekne, ale rozejde se pomalu směrem ke mně. Natáhnu k ní ruku, když je kousek ode mě. „Jestli se odtud dostaneme, zlíbám tě," řekne s dávkou pobavení a úspěšně přeleze na požární schodiště.

„Můžeme?" Pozvednu obočí a když přikývne, rychle se otočím a seběhnu schody až úplně dolů do tmavé uličky. Vzhlédnu nahoru k Vivian, která jde až podezřele pomalu. „Dělej! Nehodlám tady čekat!" prsknu po ní a podívám se na druhou stranu uličky, kde zastaví Zaynovo auto. Hrkne ve mně, když z auta vystoupí, na nic nečekám a dám se rychle do běhu. Doběhnu až k vysokému plotu a začnu po něm rychle šplhat nahoru, přehodím opatrně jednu nohu přes ostnaté dráty a vyhoupnu se. Přehodím i druhou nohu a jak se chci nahoře chytit, mou rukou projede ostrá bolest, jak se napíchnu dlaní na ostnatý drát. Zaúpím bolestí a rychle ruku z drátu vytáhnu, přičemž se neudržím a spadnu rovnou zády na chodník, což způsobí, že si vyrazím dech.