Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 7 - Weakness

Dveře pokoje se rozrazí, načež se tím směrem otočím a zamrznu na místě, jak spatřím Zayna s totálně naštvaným výrazem. Jestli ho takhle budu srát pořád, možná mě dřív nebo později zabije. Nejsem tu s ním ani dvacet čtyři hodin a už jsem ho stihla vytočit dvakrát.

„Takže holčička se rozhodla neposlouchat!?" zakřičí a rozejde se ke mně rázným krokem. Jakmile je blízko u mě, napřáhne ruku a vrazí mi silnou facku až se mi ve směru rány otočí hlava. Do očí se mi okamžitě nahrnou slzy a hned se chytím za bolavé místo. Nemám odvahu se na něj ani podívat, natož na něj začít vřískat, co to sakra mělo být, zmůžu se jen na hlasitý vzlyk, který se mi vydere z úst.

Chytí mě svými prsty za bradu čímž mě donutí se na něj podívat, ale očima ihned uhnu a začnu zírat na zeď za ním. „Co nesnáším ze všeho nejvíc je neposlušnost, takže pokaždý, co mě zkurveně neposlechneš, přijde větší a horší trest. Se mnou si kurva nezahrávej, babygirl." Pronese smrtelně vážným tónem hlasu.

„V čem jsem neposlechla?" Pozvednu obočí a seberu všechnu svou odvahu a podívám se mu do očí. V čem jsem ho podle něj neposlechla? Že jsem nepřišla dolů? Okay, ale jak to sakra mohl vědět.

„Já ti nevím, třeba v tom, že jsi nepřišla dolů se nažrat!?" zařve po mně až se nad tím trochu skrčím jako malé ustrašené štěně.

„Jak jsi to ale mohl vědět?" kuňknu.

„Kamery, lásko, kamery." Ukáže prstem do rohu místnosti ke stropu, kde je malá nenápadná kamerka, které jsem si předtím nevšimla. Panebože. Vždyť tohle je ujetý.

„Je kamera i v koupelně?" zeptám se. To už by bylo hodně ujetý. Pokud si sem vodí nějaké holky, o čemž pochybuji, ale člověk nikdy neví, tak si je jako přivede sem nahoru a všechno, co dělají, má natočený? Takže je nejenom vrah, ale i úchyl, což jsem asi mohla čekat.

„Ne, takovej úchyl nejsem," ušklíbne se. „Jinak jsou všude, takže vím o všem. A teď pojď prostě dolů dřív než tě využiju k něčemu jinýmu," řekne a odtáhne se ode mě. Nechci ani přemýšlet, jak to myslel a tak se poslušně za ním vydám. Nechápu, že ho poslouchám, ale až moc se ho bojím, protože jak je vidět, neumí zrovna ovládat vztek. Musím ale vymyslet jak se odtud dostat. Nehodlám tady být a dělat mu společnost.

Poslušně za ním dojdu až do obrovské kuchyně. Kuchyňská linka je udělaná do U a je taktéž stará jak moje boty. Uprostřed kuchyně se nachází obrovský dřevěný jídelní stůl a u něj několik dřevěných židlí. Je tu obrovské okno, ze kterého je vidět do lesa. Odtrhnu pohled od okna, když zaslechnu několik nadávek od Zayna. Nandá na talířek míchaná vajíčka a hodí k nim toust, přičemž se na mě otočí a vrazí mi talíř do rukou.

„Sedni si," rozkáže mi a já ho opět poslechnu. Sednu si do čela stolu, položím talíř na stůl a vezmu si do ruky vidličku, která už na stole byla. On se posadí naproti mně, jen s tím rozdílem, že on nejí, jen pije kávu a zírá do svého mobilu.

„Ty nebudeš jíst?" zeptám se. Potřebuju udržovat konverzaci, abych se pak zeptala, co tady zatraceně dělám, ale on úplně nevypadá na to, že se se mnou chce bavit.

„Říkal jsem ti snad včera, abys kurva nemluvila!" odsekne mi.

„Hm," zamručím. „možná ti mělo dojít, že když někoho uneseš, tak tu budou nějaké zvuky navíc," řeknu aniž bych si to pořádně uvědomila. Dojde mi to až ve chvíli, kdy praští hrnečkem do stolu. Cuknu sebou dívajíc se na něj.

„Tobě fakt kurva nedochází, že bych tě mohl kdykoliv zabít!" zakřičí. V jeho obličeji je něco, co nedokážu popsat, ale řekla bych, že mě chce zabít za celou tu dobu, co jsem tu, asi nejvíc. Možná by to měl udělat. Vím, že si teď hraju na hrdinku, ale kdyby to chtěl ve skutečnosti udělat, byla bych posraná a nejspíš bych prosila o život, ale to bych mu nahlas nepřiznala.