Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Chapter 39 - Boyfriend

Brinley's point of view.

Poslouchám tóny písničky, jenž hrají v rádiu, pořád si v hlavě přehrávajíc Zaynova slova o tom, jak mi přiznal, že mě trápí za to, že ho jeho holka opustila a jak chce pracovat na tom, aby to změnil. Opakuji si jeho slova o tom, jak bych mohla všechno změnit, a tak mě unesl. Jsem z jeho slov jen víc a víc zmatená, jak o tom přemýšlím pořád dokola. Začínám si myslet, že to prostě jenom tak plácnul, aby mi na chvíli zavřel pusu a přinutil mě o tom přemýšlet. Myslím si totiž, že je v tom něco jiného. A možná jen řekl něco, co si myslel, že bych chtěla slyšet.

Bylo by fajn, kdyby se s ním o tom dalo mluvit úplně normálně. Tak moc bych ho chtěla pochopit, chtěla bych pochopit všechno kolem něj a třeba by mi to pak všechno přišlo úplně jasné. Jenže takhle sakra nevím, co si mám myslet.

Unaveně od sebe odlepím oční víčka, jak poznám, že auto zastavilo. Už jsem pomalu usínala a to jsem si myslela, že s tím budu mít celkem problém se všemi těmi myšlenkami, které se mi honí hlavou. Je jich tolik, že by mi z toho klidně mohla bouchnout hlava. Stočím pohled k Zaynovi, který se celým tělem natočí na mě s divným výrazem v obličeji. Nakrčím obočí, když se ušklíbne. Zrovna z něj nemám úplně dobrý pocit. Dívám se do jeho čokoládových očí, snažíc se z nich něco vyčíst, ale nedovolí mi to. I přes jeho úšklebek v jeho očích nic vyčíst nejde, což mě trochu děsí. 

„Co?" zeptám se, jak už jeho intenzivní pohled nemůžu vystát, ale ještě než mi stihne odpovědět, se podívám kde jsme. Ihned mě do očí udeří svítivý nápis MOTEL. Zamračím se, jak mi dojde, že tady přespíme a je jasný, že svůj pokoj nedostanu. 

„Pohni," řekne najednou a vystoupí z auta. Několikrát za sebou zamrkám, ale pak se odpoutám a z auta vystoupím. Zabouchnu dveře a nadechnu se studeného vzduchu. Je příjemná zima, sníh taje, takže brzo přijde jaro. Až teď mi dojde, jak tohle všechno se Zaynem trvá dlouho. Za chvíli to budou tři měsíce, co jsem ho poznala. Tři zatracené měsíce.

Rozhlédnu se po prázdném parkovišti, snažíc se zjistit kde přesně se nacházíme, ale nevidím nic, co by mi to mohlo říct. Možná už ani nejsme v Kansasu, ale těžko říct. Míříme do Norwich a něco mi říká, že Norwich v Kansasu úplně na mysli neměl. Ani nevím, jak dlouho už jsme na cestě, ale pár hodin to bude.

„Přespíme tady, protože jsem kurva unavenej a jak se vyspíme, tak jedeme dál," oznámí mi, načež přikývnu a následuju ho k recepci. Zakloním na chvíli hlavu, abych se mohla podívat na hvězdy a ihned zaženu slzy, které se opět kradou ven. Nemůžu pořád jen fňukat, s tím se rozhodně nikam nepohnu. 

„Jedeme do Norwich tady v Kansasu, nebo někde jinde?" zeptám se. Co tak vím, tak městeček s tímto názvem je víc a těžko říct, které má na mysli, ale i tak podle názvu je jasný, že to bude nějaký pidi městečko uprostřed lesa a my budeme v další polorozpadlé budově.

„Norwich, New York," odpoví mi úplně v klidu a já se ironicky usměju. Jasně, že je to takhle daleko. Přece by neriskoval a nezůstal se mnou v Kansasu. Čekala jsem, že se mnou zmizí daleko, ale New York bych netipovala. Zayn se najednou zastaví, načež se na mě natočí. Na poslední chvíli stihnu zastavit a nevrazit do něj. Přejede mi podél páteře mráz pod jeho intenzivním pohledem. „Tam budeme než se situace trochu uklidní a pak mizíme do Bradfordu v Anglii, lásko." Nahodí vážný výraz a otočí se ke dveřím od recepce a prudce je otevře. Chvíli stojím na místě jako idiot, snažíc se jeho slova vstřebat. Tak tohle jsem nečekala už vůbec. 

Vejdu na recepci a můj pohled ihned spadne na tlustého chlapa, sedícího na židli. Může mu být tak kolem padesátky. Je plešatý a na tváři má několikadenní strniště, na sobě má špinavé tílko, na kterém má přilepený nachos. Podívá se na nás jako bychom ho právě vyrušili ze smrtelně důležité práce. „Zdravím," pozdraví, a ne zrovna mile. Neochotně se postaví, přejde blíž k recepci, sjíždějíc mě pohledem. Odtrnu od něj pohled, když se na mě zazubí. Je tak zatraceně slizkej.