Stockholm Syndrome || Zayn Malik

Epilogue

Nevnímám kolem sebe nic. Nevnímám ani tu bolest, která mi pomalu prostupuje do celého těla, potřebuju se dostat k Zaynovi a zachránit ho. Přetočím se ze zad na břicho a začnu se k němu plazit. Zatnu zuby a dám do toho všechnu svou sílu. Doplazím se vedle něj a znovu se přetočím na záda, jak zatraceně to bolí. Nahmatám jeho ruku a stisknu ji. Natočím k němu hlavu, abych na něj viděla, stejně jako on na mě. Usměje se a to je přesně ten moment, který mi rozbije srdce. Nemůžu o něj přijít. Sotva jsem se dozvěděla, že celou dobu žije. Slzy po mých tvářích stékají jako niagarské vodopády. „Prosím, slib mi, že mě neopustíš," zašeptám. 

„Obávám se, že ti tohle slíbit nemůžu, lásko," vydechne a pak se hned rozkašle. Přepadne mě panika, když se mu do úst nahrne krev. Zavzlykám a znovu se přetočím na břicho a i přes všechnu tu bolest se nad něj nahnu. 

„Nemůžeš mi umřít, nejsem připravená tě zase ztratit," vzlyknu a zkrvavenou rukou se dotknu jeho tváře. Zvednu hlavu k lidem, kteří kolem nás začnou chodit, ale nikdo není schopný mu pomoct. „Tak mu pomozte, zatraceně!" Zařvu po nich, ale nikdo mi nevěnuje jediný pohled. 

„Díky bohu, že chcípnu s tak hezkým pohledem před sebou," poví najednou Zayn. Ihned se na něj podívám a zavrtím hlavou. Celou dobu jsem ho měla za mrtvého a když se dozvím, že celou tu zatracenou dobu žije, tak ho znovu ztratím? Ne. To nedovolím. 

„Ty neumřeš, slyšíš mě?" Vzlyknu. „Miluju tě," povím, ale on na to nijak nereaguje. „Zayne?" oslovím ho a zatřesu s ním. Z očí mu najednou vyprchá život a já propadnu v zoufalý pláč. „Ne, ne, prosím!" Bolestivě zakřičím a donutím se vytáhnout do sedu. Zatřesu s ním, ale nehýbe se. „Prosím! Vzbuď se!" Křičím, po tvářích mi stékají slzy. Položím si hlavu na jeho hrudník a znovu bolestivě zakřičím. 

Cítím, jak mi někdo položí ruce pod žebra a následně mě od Zayna začnou tahat. „Pusť mě!" zařvu po tom dotyčném, snažíc se vrátit zpátky k Zaynovi, ale nedovolí mi to. Donutí mě si lehnout na záda a následně mě položí na lehátko. Ihned otočím hlavu na Zayna. Přikrývají jeho tělo bílou plachtou. Hystericky pláču, prosím je, aby mu ještě pomohli, ale nikdo mě nevnímá a prostě mě odtud vezmou pryč. 

„Budeš v pořádku." Slyším nějaký hlas, ale nevnímám ho. Chci se dostat zpátky za ním, ale jakmile mě naloží do nějakého auta, mi dojde, že se mi to nepovede. Chytím se za vlasy a rozvzlykám se ještě víc, pokud to vůbec ještě jde, nesnažím se příval slz nijak zadržet. Hrozně to bolí. Jako kdyby mi srdce omotal ostnatý drát a s každou vteřinou se utahoval.

„Je to naštěstí jen škrábnutí." Slyším z dálky nějaké hlasy. Následně cítím, jak mi někdo ránu ošetřuje, ale nejsem schopná vnímat nic než jen tu psychickou bolest z jeho ztráty. Zemřel přímo přede mnou. Zemřel aniž by slyšel a věděl, že je tady někdo, kdo ho miluje. Kdo ho celou dobu miloval. Nestihla jsem mu to říct. Nevěděl to. 

„Postarám se o tebe, Brinley," řekne někdo a v tu samou chvíli mi někdo vpíchne do ruky jehlu. Netrvá to dlouho a moje oči se začnou klížit. Bojuju s tím, ale nakonec tomu podlehnu a nechám se vtáhnout do temnoty.

🔸🔸🔸

Vystřelím do sedu jako bych dostala elektrický šok, ihned se rozhlédnu kolem sebe, jsem v šedé místnosti, jenž vypadá jako nějaký sklad. Skloním hlavu ke své ruce, ve které mám zavedenou kanylu. Na nic nečekám a vytrhnu si ji z ruky. Prohrábnu si vlasy směrem dozadu a vyhrnu si tričko, abych si prohlédla ránu. Mám ji přelepenou a tudíž i plně ošetřenou, nebo aspoň doufám. Potřebuju být v pohodě, abych se mohla pomstít. Začnu Liamem a nakonec skončím u Harryho. Viděla jsem ho tam. Ani nevím, jak zmizel, nebo co se stalo, kdo byli ti lidé, jenž kolem nás chodili jako by se nic nedělo, nevím zatraceně vůbec nic.