𝐓𝐢𝐦𝐞𝐧𝐭𝐞𝐬 ˡᵃʳʳʸ ᵃ·ᵇ·ᵒ ✓

~1~

Nevím, jak moc brzo ráno je, ale tak jako každý den nás přijdou vzbudit.

Jsem na pokoji s dalšími osmi omega mi, můj nejlepší přítel je však Niall.

Ani jeden z nás neumí hodiny, tím pádem nemůžeme určit kolik je hodin, ovšem jako každý den vstáváme, rychle se oblékáme a nastupujeme do řady.

Nikdy nepochopím tento systém.
My jako omegy nevíme nic, co se děje ve světě, neumíme ani ty blbý hodiny zatímco si alfy vybírají koho z nás si koupí.

Jak říkám nechápu.

Tady v tomto centru nás neučí nic jiného než, jak se starat o alfu a pak o děti.

Celoudobu co jsme tu nám říkají, jak jsme podřadní, že jsme jen inkubátory na děti a uvolnění.

Nikdy jsem s tím nesouhlasil a nikdy nechci ani nebudu něčí hračka.

V řadě si nás vždy prohlédli, změřili tlak a udělali krevní testy, jestli jsme plodní.

Když bylo vše v pořádku, měli jsme normální výcvik výdrž a tak.

Když ovšem něco bylo špatně odebrali si nás. Někteří se vrátili, ale některé jsme už nikdy neviděli.

Poprvé nás na pokoji bylo patnáct teď nás je devět.

Jediné za co se večer modlím je to, abych odsud s Niallem zmizel a žil normální život. Aby nikdo z nás nezemřel.

Dnes jsem cítil jistou změnu, jak v dozorcích, tak na místě kam nás vedou, většinou nás zase jenom ponižují, zavírají, tyrají, aby jsme si zvykli.

Teď ovšem stojíme v docela luxusní místnosti, která je osvětlená děním světlem.
Naproti nám jsou velké docela honosné dveře.

Naposledy jsem denní světlo viděl přitom, když nás s Niallem jeden z dozorců zavřel do místnosti s oknem.

Ten den byl asi před pěti lety a nakonec nám v té místnosti pouštěli alfa hlasy, aby věděli jak reagujeme.

Všechny nás postavili do řady a jednoho po druhém nás  skáceli na kolena.
Já byl poslední, proto jsem taky postřehl otevření velkých dveří před námi, než jsem si ale všiml kdo to je, mě dozorce skopl na zem.

Slyšel jsem kroky, blížící se k nám.

Nemohli jsme se kouknout, kdo to je, jenom jsme čekali na náš osud, který zatím nevypadá pěkně.

,, Dovezu je na tu aukci, naložte je ke mně dozadu do auta. " řekl dost nepříjemný skříplavý hlas.

Dozorci hned, jak slyšeli rozkaz toho chlápka, nás vzali, svázali a hodily do nějaké malé místnosti v tom, jak říkal autě.

Naházeli nás sem všechny a ani jeden z nás se nedovolil ceknout, věděli jsme, že kdyby jsme to udělali, stihl by nás horší trest než toto.

,, Chtějí nás rozdělit. " Zašeptal mi Niall do ucha, až dozorci odjeli stejně jako auta, v kterém jsme byli.

,, To nedovolím." odpověděl jsem a snažil se vymyslet způsob, jak se vyhnout našemu rozdělení.

,, Utečeme. " Byl můj konečný výsledek. Niall na mě chvíli koukal jako na blázna, ovšem pak rychle přikývl.

,, Jak? " zeptal se na otázku, na kterou jsem nevěděl odpověď.

,, Budeme muset improvizovat. " pokrčil jsem rameny, jako by o nic nešlo, ikdyž šlo o náš život.

,, Dobře. " připustil. ,, Obhlédneme okolí, potom to uděláme." řekl rozhodně.

,, Jo, stejně co se nám může stát už horšího?"

,, Kam utečeme? " ptal se dál, nikdy nebyl ten typ, který by rozhodoval, to ani já, ale v této situaci jsem musel být silnější.

,, Nevím."