Back to 86's

~bad day, badluck~

,,To byl poslední" přešlapuju na jednom místě u pásu na kufry. Už neběžel a můj kufr nepřijel. Axlův byl otevřenej s přeštíplým zámkem a Áďa měla rozházené oblečení. Vypadalo to, jakoby se nám ve věcech někdo hrabal a můj kufr zapomněl naložit zpátky.

,,To vyřešíme" pohladil mě na zádech Axl při pohledu na můj smutný a nepřítomný výraz, ale já ho moc nevnímala. Byla jsem zahleděna na prázdné místo a v hlavě si přemítala, o co cenného jsem přišla.
Nezbývalo ale moc času, čekal na nás taxi a mně vyřizování reklamačních hovorů z pohodlí hotelového pokoje.

Nojo, ale z jakého pokoje? Smůla je nám holt dnes přána, ale z jakého důvodu?

<<<<>>>>

,,Je mi to opravdu líto, ale volný pokoj pro vás nemáme" rozhodila lítostně rukama mladá recepční a pokynula klukům z kapely k odchodu na jejich pokoje. Ani jeden z nich si nevšimnul našeho problému a odkráčeli po schodech nahoru. My s Ádou zůstáváme stát a vyměňujeme si zmatené pohledy.

,,Určitě jste museli někde udělat chybu, vím jistě, že jsme tu pokoj mít měly" založila jsem ruce křížem na hruď a pozorovala bloncku v uniformě, jak nevěřícně nad náma kroutí hlavami. Dochází ji trpělivost a dává to na sobě znát. I mně dochází a začínám být krapet nepříjemná.

,,Prostě nás tu ubytujte a hotovo" prohlížím ji od hlavy dolů a vraždím pohledem.

,,Prostě pokoje nemáme" odsekla a poukázala za sebe. Na krk nám dýchali dva vysocí muži v černém a netvářili se zrovna přívětivě. Ajaj. Sekuriťáci.

<<<<>>>>

,,To se ti fakt povedlo" poplácla mě po zádech Aduš, když se za zlatou výzdobou a luxusní recepcí zavřely obrovské skleněné dveře. Vyvedli nás pryč, přitom jsme nic neudělaly.

,,A co teď?" Svěsila jsem naštvaně a zároveň smutně hlavu.

,,Pension někde?" Pokrčila rameny Aduš a s nadějí v očích se porozhlédla po okolí.
Luxusní čtvrť plná drahých obchodů, hotelů a restaurací. Nikde nic na naše poměry.

,,Jo a kde?" Ušklíbla jsem se ironicky a čapla mobil. Mapy nejdou.

Plně si začínám uvědomovat, jak jsme z naší doby mobilový ztracený. Bez googlu si nedokážeme poradit a neznáme číslo na pevnou ke klukům na pokoj. Do hotelu vkročit nesmíme a v Londýně se s každým krokem vpřed ztrácíme. Kde jsme? A proč jsme tu? Proč stále volím levé odbočky ikdyž si slibuji, že půjdeme vpravo? Má to snad nějaký význam a vesmír mě do toho nutí?

<<<<>>>>

,,Vnímej" luskla mi před obličejem Aduš. Asi jsem se zamyslela a znovu zabočila vlevo.
,,No?"
,,Jdu pro vodu, tam jsem viděla obchod. Je tu horko. Počkáš tu a zkusíš se poptat na cestu?"
Zopakovala mi svou myšlenku, pouze jsem kývla, aniž bych si plně uvědomila, co řekla a zády se opřela o nejbližší budovu. Je fakt, že se počasí ke 25°C přibližuje, což není tady zrovna obvyklé.
Počkat, my se rozdělily? Kam, že to šla? Trklo mi po chvíli.

Otřepala jsem v mžiku hlavu a octla se zpátky plně v realitě. Áda tu už nebyla, nikde nebyly k zahlédnutí ani její vlnité tmavé vlasy. Jsem tu sama.
Půl hodiny pryč, ona nikde. Panikařím.

,,Áďo?" Křičím její jméno mezi davy turistů a proplétám se mezi nimi. Měla tu už být, co když se ji něco stalo?
,,Ádo!" Pištím i nadále a dávám se do běhu. Koukám pouze po svém okolí, nikoli na cestu. A opět se mi to stává osudným.
Padám na tvrdý chodník po srážce s někým vyšším.

---------------------------------------------------------

Ej snažila jsem se to nějak oživit... něčím dramatickým, ale nevede se mi to😂
Ale alespoň můžete zase nahlídnout na Májin osud řízeným někým vyšší moci, říká se přeci - všechno zlý k něčemu dobrý, ne? 😌
Ale co dobrýho se stane tentokrát? Proč Áda zmizela a nemůže za to jen voda?