Back to 86's

~Najdeme se všude~

Všude byla tma. Jen černo. Měla jsem strach, ale nikde nebyl nikdo, kdo by mě utěšil. Byla jsem sama a po autu ani památky. Stékaly mi slzy po tvářích, které nešly setřít. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Bolelo mě celé tělo a nevěděla jsem, kde jsem já, natož Axl. Rukama jsem mávala kolem sebe, abych alespoň něco zachytila, však všude bylo prázdno a ničeho se mé prsty ani dlaně dotknout nemohly. Byla jsem uvězněná. Uvězněná v bublině časoprostoru. Brzy zmizely i mé myšlenky. Zavřela jsem oči. Celý svět se se mnou zatočil a v hlavě se mi přehrálo vše, co se v minulosti od mého přesunu stalo . . .

,,Řekni že to byl jen sen!" Zakřičela jsem vyděšeně a rychle se zvedla zamotaná ještě do spacáku. Pohledem jsem vyhledala Áďu co se ve stejnou chvíli vymrštila a pouze nesouhlasně zavrtěla hlavou.

,,Nebyl" špitla a podívala se na svou ruku, kde měla černým fixem načmárané dvě postavy. Jedna představovala Slashe a druhá jí.
,,Tohle mi namaloval Slash, jako znamení toho, že vždycky a všude budeme spolu navzdory tomu, co se bude dít" vysvětlila při mém zvláštním pohledu a já se musela zhluboka nadechnout. Opravdu se to stalo. Byly jsme s nimi. V našich vytoužených osmdesátkách. A já se vrátila v tu nejhorší dobu, co jsem jen mohla. Chci nutně zpátky. Nebo jsem snad mrtvá? Už ho nikdy neuvidím? Myslela jsem, že mi pukne srdce. Miluju ho. A už nejen platonicky. Je to něco pravýho. Žár lásky byl zažehnut a stále hoří čerstvě. A pokud mluvím o své nejlepší kamarádce, té tečou slzy po tvářích proudem. Možná to byla blbost přát si se vrátit, ale i za to hrozné utrpení to stálo. Ale jediný, co chci je ho vidět. Vidět ho se smát, lítat po podiu a slyšet jeho hlas...

Rozbrečela jsem se. Rozklepala jsem se. Věděla jsem, že už nic nebude jako dřív. A můj strach o Axla se nahromadil. Nevěděla jsem, co dělat. Srdíčko se mi rozlámalo na miliony malých kousků. Cítila jsem se strašně a měla jsem pocit, že můj život navždy skončil. Že už se na mě štěstí nikdy neusměje. Měla jsem za to, že bylo už vše vybráno a to, co jsem si přála by nikdy nemohlo mít šťastný konec. Inu, mýlila jsem se. Naštěstí.

,,Podívej" vzlykla Áda a strčila přede mne svůj telefon. Nevěděla jsem, na co se dívat, ale po chvilce mě do očí i přes rozmazaný obraz kvůli slzám praštila nová alba Guns. Věnována mně a Ádě. Změnily jsme minulost...
Steve nikdy neodešel z Guns, skupina se nikdy nerozpadla. Vznikla nová alba a jsou slavnější, než ta, co vyšla před naším zásahem. Slash si prosadil celé jedno album pojmenovat po jeho milované a písnička May byla zpívaná jen o mně. Co se vlastně ale stalo s námi? Wikipedia má prázdné kolonky, nikdo o nás nic neví. Jakoby se stále čekalo, co se stane a co zaplní prázdná místa věnována nám. Nic nedávalo smysl. A o to víc jsme se potřebovaly dostat večer do Prahy, kde měli mít Roses koncert. Bylo vyprodáno, ale i tak nás tam něco táhlo víc, než jen samotný koncert a vidina setkání se skupinou. Byl to pocit, jakoby se mělo stát něco velkýho. Nečekanýho . . .

<<<<>>>>

,,Je mi líto, ale je bohužel vyprodáno" vyměnila nám paní na pokladnách O2 arény lítostný úsměv a znovu prohlídla celý počítač. Obě jsme sklopily zraky k zemi, ale ani tak jsme se nechtěly vzdát.

,,Vážně není nějaká možnost se dostat dovnitř?" Zeptala se znovu Áda, ikdyž věděla odpověď. Paní jen zavrtěla hlavou. ,,Tak tu počkejte, děvčata" a rozešla se někam dovnitř do útrob obrovské arény. Ale dlouho jsme nečekaly.

,,Vím, že jinak nedáte, ale pozor, ať si vás všimne pokud možno co nejmíň lidí" podala nám dvě žluté vesty s nápisem photography a pohledem nás nasměrovala k vchodu pro zaměstnance. Skočila jsem ji kolem krku. Děkovaly jsme nejmíň půl hodiny. Ani jedna jsme nevěřila, jaké máme štěstí v neštěstí. Ale hned potom jsme se musely rozeběhnout do haly, kde už na podium vstupoval Axl s mikrofonem a za ním Slash s kytarou u kolen. Byl to přesně pohled, na který jsme čekaly. Jen vypadaly oba jinak, než jak bychom čekaly. Axl měl stále dlouhé vlasy a postavu jak za mlada. Slash se vůbec nezměnil a Steven seděl za bicíma. Ani Izzy Stradlin nechyběl a musím se přiznat - ač jsem ho nesnášela, tak i on mi za těch pár hodin chyběl. Jsem vlastně ráda, že ho vidím. To samé Duffa, který jako jediný měl krátké vlasy.

Zůstaly jsme jak solné sloupy stát na boku pódia a kluky jsme mohly vykoukat. Vypadali tak šťastně. Soustředili se na vystoupení a na úvodní písničku Welcome to The Jungle kterou jsem tak milovala. Zněla tak úžasně. Přesně tak, jak zněla na prvním koncertě, kam jsme vlezly oknem a jen díky tomu se seznámily s kapelou. Všichni fanoušci skákali, křičeli jejich jména, zpívali. Byla skvělá atmosféra, uvolněná a i z nás spadl veškerý smutek. Přidaly jsme se k ostatním a nechaly se unášet davem. Do doby, než přestal Slash hrát a zadíval se na nás. Absence jeho kytary byla samozřejmě ihned poznat, proto se i sám Axl podíval na místo, kam Saul už nějakou chvíli upřeně zíral.

Naše pohledy se setkaly. Vrátilo se nám všechno, co se odehrálo nejspíš před několika lety. Koukali jsme na sebe a úsměvy se nám vracely do tváří. Hrklo v nás a slzy štěstí se nám draly do očí. Mně. Ádě, Axlovi, Slashovi, dokonce i Stevovi s Duffem. I Izzy se usmál a koncert najednou utichl. Lidi mizely kolem nás a já, za zády s Áďou se rozběhla vstříc někomu, koho jsem tak moc milovala. Otevřel svou náruč a já do ní s radostí skočila. Zabořila jsem svou hlavu do jeho ramene a naplno se rozbrečela. Držel mě a několikrát se se mnou zatočil. Pak spojil naše rty v jedny a já zavřela oči.

Znovu se se mnou svět zatočil, ale tentokrát jen na chvíli. Otevřela jsem oči, svítilo nade mnou jasně zářivé světlo a člověk vedle mě mi drtil ruku. Ležela jsem. V bílém povlečení a vedle mě pípaly přístroje.

,,Kde to jsem?" Zmohla jsem se zašeptat pár slov a pořádně se rozkoukala. Jsem v nemocnici, na pokoji.

,,V nemocnici" odpověděl potichu chlapec vedle mě a já se na něj podívala. Dlouhé zrzavé vlasy.

,,Axie?" Zeptala jsem se pro jistotu a trochu se usmála. Bolela mě hlava ale od úsměvu a slz štěstí mi to nebránilo.

,,Maj" odpověděl a ruku mi stisknul ještě pevněji. Úlevně si vydechnul a líbnul mě na tvář.

,,Co se stalo?" Pohledem jsem ukázala na jeho sešité čelo ale jen zavrtěl hlavou.

,,Nějakej kretén nás srazil náklaďákem" odpověděl. ,,Ale to už nemusíme řešit, hlavně že jsi v pořádku ty" dodal a nahnul se ke mně. Chtěla jsem ho políbit, ale to už do pokoje vtrhla Áďa s kytkou a kluci hned za ní. Začali se přeřvávat, co se stalo a ikdyž na ně přiběhla sestřička, zjistila jsem, že jsem teď vlastně nejšťastnější na světě. Přes bolest. Ale jsem s nima. Zpátky v té nádherné minulosti. Milována tím nejlepším chlapem na světě . . .

---------------------------------------------------------

Ehh, jo... velké finále je tady, tadáá. Romantická patlanina se šťastným koncem a trochou toho dramatu, aby vše nebylo jen růžový... 🤣💕

Proto bych chtěla poděkovat všem, co jste tohle četli ❤ miluju vás, vážím si vás ❤ a třeba, doufám, že se uvidíme u nějakýho dalšího příběhu. Chtěla bych sepsat něco s hokejkama, ale mám hlavu vyluxovanou od nápadů... ale i tak se zeptám, co byste chtěli jako další příběh ? O kom? Klidně i o čem...💕

Budu vděčná za všechno, co k tomu napíšete 😌💕 a děkuju za podporu !!!

Xoxo HokejkaMaja ❤