Back to 86's

~Dvě strany~

,,Zlato! Prober se" zatřásl se mnou někdo o dost silnější, než jsem já. Nejspíš u mě klečel, ale já měla pouze zavřené oči a soustředila se na bolest hlavy a na nepohodlný betonový povrch pod mým tělem, na kterém celé rozlámané leželo. Na obličej mi padaly pramínky něčích dlouhých vlasů a mírně mě lechtaly v obličeji.

,,Co se stalo?" Zašeptala jsem, aniž bych si uvědomila, kdo mě chytá za ruku a kdo odhání
utvořený hlouček lidí kolem mě. Podle počtu hlasů jsem ve středu davu, ale každá osoba mluví jinou řečí. Poznávám angličtinu a pár slov francouzských, jinak si netroufnu bezpečně říct, od kud se ti ostatní vzali.

,,To bych taky rád věděl" odkašlal si někdo další, což mě už donutilo otevřít oči. Chci vědět, kdo je tu se mnou, protože ty hlasy jsou mi povědomý. Určitě je znám. Znám.

,,Zlato, jak ti je?" Zvedl mi hlavu ze země můj milovanej zrzek a zadíval se svýma zelenýma očima do těch mých hnědých, jen co jsem s nima zamrkala. Hlavou mi prolítávala obrovská bolest, ale jeho ustaraný výraz mě donutil se pousmát.

Modrý šátek měl přiražený v čele, pramínky jeho vlasů jsem měla v puse, ale jinak mě ladně hladil po tváři a pomalu zvedal z rozpáleného chodníku.

,,Hledal jsem tě snad všude a ty tu do mě narazíš" pošeptal mi do ucha a přitiskl si mě k jeho tělu. Chytl mě za záda a pod zadkem a vysadil si mě do náruče. Já nebyla schopna ani jediného slova. Normálně bych protestovala, ale teď... Vše mě bolí a Axlova bezpečná náruč je pro mě požehnáním. Ovinula jsem své nohy okolo jeho pasu, zavrtala svou hlavu k jeho hrudi a znovu zavřela oči.

Bylo mi v tu chvilku dobře. Znovu se mnou jeho objetí udělalo mnoho, ve svém břiše jsem otevřela vstupní bránu pro tisíce, ne-li miliony motýlků a každý mě začal svými křídly příjemně šimrat.
S každým Axlovo mírným dotykem na mých zádech a vlasech se jich postupně slítávalo víc a víc a já se naprosto ztrácela z reality. Až teď si to přiznávám, ale já k němu doopravdy cítím něco víc. Dřív, v mojí době to byla platonická a nedosažitelná láska, ale když jsem se dostala sem a poznala jeho já, naprosto jsem se do něj zbláznila.
I on má oči jen pro mě, ale nedokážu pochopit, proč tomu tak je. Však holky se kolem něj motají stále, snaží se ho dostat, ale on odmítá a každá jeho cesta končí na stejném místě, kde se nacházím já. Ať už je to v bytě v L.A, kde jsme s Aduš přežívaly, nebo v kavárně, kam jsem chodila zahnat stres a divné myšlenky. Vždy si mě našel a dal mi o to větší důvod ho milovat.

<<<<>>>>

Plného vědomí jsem nabrala až v leže, kdy nade mnou běžel větrák a dělal mi zimu nad hlavou. Ležela jsem někde na sedačce s hlavou na měkkém, ale přesto špinavém polštářku a vedle věšáků s oblečením různých druhů. Všude byl cítit dým z cigaret a alkohol. A je mi jasné, že v žádném hotelu nejsem.

,,No konečně, Axl už měl málem hysterickej záchvat, že tě zabil"  opřel se Izzy arogantně o trám dveří, potahoval cigaretu a upřeně mě sledoval.

,,Cože měl?" Zamrkala jsem nevinně a s rukou na hlavě se posadila.

,,Hysterickej záchvat" mykl Izzy rameny a veškerou pozornost přesunul na svou cigaretu. Kretén.

,,Aha" vypadlo ze mě a ikdyž jsem se nechtěla zrovna s tím černovláskem pouštět do konverzace, zvědavost mě přemohla: ,,Kde to vůbec jsem?"

,,V backstage, jsi snad slepá?" Odsekl a popošel ke mně.
,,A jen tu hezky zůstaň, Axl si tě tu chtěl původně zamknout ať má dost prostoru na nějakou slečnu, kterou potkal před pár hodinami v hotelu, od kud vás vykopli" pošeptal mi Izzy zlomyslně do ucha a jemně ho skousnul. Bylo mi to nepříjemné až mi po těle naběhla husina a jeho slova mě bolela.
Rázem jakobych ztuhla. I přes slova na jazyku jsem nebyla schopna nic říct ani se pohnout. Z oka mi spadla neposedná slza a pohledem jsem vraždila Stradlina, který si očividně můj stav bezmoci užíval.

---------------------------------------------------------

Aj, po delší době jsem opět tu😁
a omlouvám se znovu všem, co mají rádi Izzyho...😂 ale já to tam prostě dát musela🤷🏼‍♀️❤
Jak se jinak máte při konci školního roku?🥰 mám tu školou povinné? Bylo vyznamenání?😁😻