Jezdecká akademie Galgi 2

Druhý

Jimin šel domů a já se podíval na internet, jediné rozumné místo, které mi dokáže dát alespoň nějaké odpovědi. Otevřel jsem vyhledávač a napsal Galgi. První co na mě vyskočilo, byl závod v Kwandžu, který škola vyhrála.

Další ve vyhledávání byli stránky školy. Hned jsem na ně kliknul a na stránce se objevila fotka budovy, která mi byla dost známá. Nemohlo mě přeci přeskočit. Listoval jsem dolů a na konci byla přihláška na školu.

"Mám, nemám?" Za pokus nic nedám, možná mě nevezmou, co se dá dělat. Začal jsem tedy vyplňovat přihlášku a zrovna jsem psal Jeon. Jestli tam chodila má matka, dojde jim kdo jsem. Místo svého příjmení jsem napsal Park, to mi zapamatovat si nebude dělat problém, tedy snad ne.

Zabralo mi to asi půl hodiny a měl jsem posláno. Už byla pozdní hodina a jsem si tedy šel lehnout, abych zítra nějak fungoval i když bude neděle.

Vzbudil jsem se kolem desáté hodiny, znovu mi to přišlo jako sen. Sedl jsem si k počítači a vidím správu z Galgi. "Galgi?" Rychle jí otevřu a začnu číst.

"Dobrý den pane Park, máte štěstí jedno místo se na naší akademii uvolnilo, ale chceme si otestovat vaše schopnosti. Je možné, aby jste se zítra dostavil na naší adresu a ukázal své schopnosti. Podle toho poté usoudíme zda můžete nastoupit na školu. S pozdravem Min Yoongi."

"Yoongi hyung." Hned jsem odpověděl, že určitě dorazím a začal jsem se chystat na odjezd. No musím doufat, že mi to vyjde, jinak nevím, co budu dělat. To co teď mám není ten život co chci. Chci se k tomu snu co nejvíce přiblížit.

Rychle jsem si naházel věci do tašky a koupil lístek na vlak do Daegu, ze kterého mi pojede autobus a potom hodinku pěšky lesem, i když můj orientační smysl je na nule. To musím dát. Vezmu si kompas to půjde. Snad to půjde, v tomhle si opravdu nevěřím.

Naházel jsem do tašky jen nejpotřebnější věci, jedu tam jen ukázat, že umím jezdit, je tu pořád ta možnost, že řeknou ne a já pojedu zpět a asi zešílím nebo vážně nevím. Jeone Jungkooku mysli pozitivně, ty zvládneš vše. Snažil jsem  se v mysli trochu podpořit, ale moc mi to nevycházelo.

No nic musím to nějak ututlat ve škole, nechci aby rodiče věděli kam chci jít. Vzal jsem tedy telefon a vytočil v kontaktech jedno číslo. Název klienta bylo nezvedat. Netrvalo ani dvě zazvonění a dotyčný telefon přijal. On je na něm většinu času.

"Hej Jimine, potřeboval bych aby jsi zítra ve škole řekl, že nedorazím. Něco si vymyslíš, teplota, zlomenina nebo smrt, vždyť to znáš." Uchechtl jsem se a čekal, že mě porozuměl.

"Jeone Jungkooku, já tě vážně zabiju, musel jsi volat zrovna teď!" Jimin byl dost podrážděný a mě hned došlo proč. "Jimin-ssi."  Zařval jsem na něj nazpátek, když mi došlo, co udělal nebo spíše co dělal.

"No co Kooku, když jsi mi nedal tak si člověk hold musí vyhonit. Je to normální, tak nevím co řešíš." Já toho člověka vážně sejmu bazukou nebo fakt nevím. "Hele chápu, zítra ve škole nejsi vymyslím alibi, ale teď mě se nech dodělat bolí mě to Jungkookie." Na to jsem mu chtěl ještě něco říct, ale už mi zavěsil naštěstí telefon.