Jezdecká akademie Galgi 2

Třiatřicátý

Jsem utečenec, tohle jsme nechtěl. Otec mě nenechá být a divím se kam až to zašlo. Možná bych se měl vzdát dojet domů a být vzorný syn. Oženit se s ní a zapomenout na Kim Taehyunga a na celé Galgi. 

Jenže je tu problém, zhluboka jsem se nádech a zahleděl se na hvězdy, které ze Soulu nikdy vidět nebyli. Ten problém je, že nedokážu se vzdát, nesmířím se s tím a vím, že ve finále mě to zabije. Sňatek s někým koho nemiluji. 

Co mám dělat? Po tváři mi stekla slza, ať udělám teď cokoliv můj život se naprosto změní, ale žádná možnost není k lepšímu. Jsem ztracen. Zatím mě tu nikdo nenašel, takže tu zůstanu dokud mě nikdo nenajde. každá minuta svobody je drahá a já se jí nevdám. Musím za ní bojovat.

"Hej ty?" Uviděl jsem dva policajty, co tu prohledávali okolí. Baterky které svírali v rukou na mě zamířili a já věděl, že je čas se dát na útěk. Rychle jsme se zvedl z podlahy a rozběhl se pryč. Budu utíkat dokud můžu, budu utíkat dokud nepadnu. 

"Hej stůj," jeden z mužů na mě zakřičel, ale já je ani v nejmenším nehodlám poslechnout. Uslyšel jsem dupání bot, jak se za mnou rozběhli. Teď už nemám naději na to se někam schovat, už můžu jen utíkat dokud nepadnu.

Přeběhl jsem silnici a zamířil si to do parku, který byl nedaleko, je tam hodně stromů a křoví a hlavně je tam šero, kde bych měl šanci se schovat. Na ulicích Daegu to nepřipadá v úvahu, každá ulice je posetá spoustou pouličních lamp, kde není a jediný temný roh a temné boční uličky co má, jsou ve většině případů slepé.

"Jungkooku neutíkej, přiděláváš si tím jen více problémů." Už jich mám tolik, že pár navíc mě už nezabije. "Všem jednotkám, Jeon je v parku na dvanácté." To ne, vykulil jsme oči.  Právě jsem v kleci bez možnosti útěku nebo ne?

Musím odtud, dokud sem ty hlídky nedorazí. Teď nebo nikdy! Opatrně jsem se snažil vytratit a povedlo se mi to. Ty dva policajty jsem úsměšně setřásl. Jenže jedním uteču a hned mě najdou druzí.

"Jeon, že by se k nám štěstěna zase vrátila." Byli to ti dva z klubu, kteří prahnou po odměně, která za mě je a že není malá. "Dejte mi pokoj!" Zařval jsem na ně. "To nemáte nic lepšího na práci, než ničit život někomu jinému." Šílel jsme. Nehodlám se vzdát svobody, za žádnou cenu se jí nevzdám, tím jsme si naprosto jist.

Oba se na mě zaraženě podívali a poté jeden spustil. "Ty tam vážně nechceš." Konstatoval a já jsem zadýchaně přikývl. "Běž," pronesl druhý a oba odstoupili stranou. "Chtěli jsme, aby se otec shledal se synem, nikomu ublížit nechceme." 

Teď se cítili provinile a já docela také, možná se na ně neměl tak řvát. Mysleli to dobře a já jim křivdil, přece na Yoongiho koncertě nemohl být nikdo špatný. Usmál jsem se na ně a vydal se dál v cestě za svobodou. 

Musím odtud, musím zpět za Taehyugem. Má mysl se najednou zasekla. "Za Taehyugem." Nerozloučil jsem se a nemůžu odejít, aniž bych mu vyznal své city. Musím mu říct, co k němu cítím, nejspíše je to má poslední možnost. Než o něj nadobro přijdu. 

Vidím to tak na jednu nebo dvě poslední části. Jinak přeji všem krásné a veselí vánoce a silvestr bez kocoviny těm co je přes osmnáct. Jinak až tato kniha skončí plně se začnu věnovat Ve znamení Podsvětí, které už má třicet částí, ten čas tedy letí.