Jezdecká akademie Galgi 2

Jednadvacátý

Už je to nějaká doba co Jin odešel. Nechtěl jsem si přidělávat starosti a tak jsem si lehl a nějakým záhadným způsobem se mi povedlo usnout.

"Jungkooku prober se, nenechávej mě tady. Nemůžeme tě ztratit. Vrať se mi prosím," zaslechl jsem něčí hlas jako by pod vodou. Vím, že ho znám, ale proč bych se měl vracet a kam? Nechápal jsem.

Najednou jsem prudce otevřel a oči uviděl strop v Jinově ordinaci. Naštěstí jsem věděl, že Jin má pod lůžkem kýbl. Rychle jsem se pro něj natáhl a vyprázdnil do něj obsah svého žaludku.

Po chvíli jsem už v žaludku nic neměl a tak jsem ze sebe začal vydávat i žaludeční šťávy. "Proboha," a znovu jsem se nahnul nad kýbl s dávicími zvuky.

Klika klapla a do místnosti z nejvyšší pravděpodobností přišel Jin. "Jungkooku," řekl klidným a konejšivým hlasem. Pohladil mě po vlasech zatím, co já jsem se zase skláněl nad mísou a vyprazdňoval už tak úplně prázdný žaludek.

"Nejspíše to bude otřes mozku, měl bych tu mít nějaká analgetika." Začal prohrabávat stůl. Já jsem mezitím už konečně přestal zvracet, ale znovu se mi začalo strašně chtít spát. Odložil jsem kýbl na podlahu a znovu si lehl, na což jsem hned usnul.

"Jungkooku, Jungkooku," znovu ten hlas ale teď jsem ho slyšel o něco jasněji. Už jsem v něm dokázal rozeznat mužský hlas.

"Jungkooku!" zahlédl jsem prudké světlo a musel zamžourat očima. Jin držel mé víčko a svítil mi do něj baterkou. "Už jsem se bál, že se neprobereš. Dost jsi mě vyděsil, už jsem myslel, že zavolám sanitku."

Odložil baterku na stoleček vedle lehátka. "Kolik ukazuji prstů." dal přede mě ruku a dva nechal vztyčené. "Dva, proč co se?" Jak jsem se sem dostal, mám okno. Snažil jsem si vzpomenout a v tu chvíli mě strašně zabolelo v hlavě, až jsem se za ní křečovitě držel. Sehun..

"Nastav ruku," Jin držel v ruce injekci s čirou tekutinou. Chytl mojí ruku a přitáhl si jí k sobě, hned na to mi onu věc vbodl do ruky a obsah do mě vpravil. "Tohle pomůže," vytáhl jehlu a místo zalepil náplastí.

Opravdu netrvalo ani minutu a hlava mě přestala třeštit. "Děkuji Jine," začal jsem se zklidňovat a snažil se pořádně ustálit svůj dech.

"Je to už očividně lepší," pousmál se Jin, "nemám z toho dobrý pocit a tak jsem tě chtěl vzít do nemocnice. "Yoongi mi to však zatrhnul, nechápu proč? Řekl, že mi na to odpovíš ty."

"To je na dlouho Jine," opatrně jsem se posadil. "Dobrá, chápu. Nevstávej, teď musíš odpočívat. Trochu se bojím ať to není ještě něco vážnějšího."

"Jine!" Chytl jsem se za ústa a Jin pohotově zareagoval a do klína mi ve vteřině přistál kýbl. Znovu jsem začal zvracet, "jen to ze sebe dostaň ven." Začal mě hladit po zádech a sem tam oddělal vlasy z mého obličeje.

"Už dobrý," dlouhé minuty se místností ozývali dávivé zvuky, teď už jsem si jistý, že to je vše. "Dobře, když tak je tu ještě jeden, kdyby náhodou." Vzal kýbl a šel ho vylít.

Zahleděl jsem se na okno a venku již byla naprostá tma. "Jine kolik je hodin?" Optal jsem se, když se vracel. "Je skoro jedenáct, ale to tě teď nemusí zajímat."

"Zmeškal jsem hodinu pana Kima staršího." Řekl jsem si spíše pro sebe. "Upřímně zmeškal jsi hodinu všech, spal jsi skoro třicet hodin a myslím, že kdybych se tě nepokusil vzbudit budeš mimo i další den. No nic dám ti ještě nějaké léky na tu hlavu a pak půjdeš spát, potřebuješ klid."

Tak další část, zkouším momentálně pokračovat v prvním příběhu, který jsem tu začala psát. Už jsou to čtyři roky. Budu ráda, když si Bad of Good přečtete. Otázka na konec oblíbený song?