Jezdecká akademie Galgi 2

Třetí

Dnes se mám dostavit na Galgi, srdce mám až v krku, bojím se, že se naprosto ztrapním. Zabalil jsem si jen nejnutnější věci, které potřebuji na cestu a vyrazil ráno z našeho bytu směr hlavní Soulské nádraží.

Macecha obvykle v tuto dobu ještě spí a otec už je dávno v práci, takže se nikdo nediví, že nemám na sobě školní batoh. Hodil jsem na sebe velkou mikinu potrhané rifle a kanady. Na záda ruksak a byl jsem připraven na cestu.

Hlavní nádraží bylo na opačnou stranu než škola, na kterou jsem docházel, takže jsem se moc nebál, že náhodou potkám někoho ze svých spolužáků.

Do uší jsem si dal sluchátka, které mi hráli na max Agusta D a v poklidu jsem šel na vlak, který mi jede až za dobrou půl hodinku. Procházel jsem jednou ze známějších ulic a uviděl člověka, kterého jsem zrovna dvakrát vidět nechtěl.

"Jeon stůj." Zařval na mě onen muž ve středních letech a rozběhl se za mnou po cestě. Tak a teď kdo z koho. Běžet s tím batohem není moc proveditelné, ale vzdát se také nemůžu. Muž v policejní uniformě, který mě vždy přeje dobré ráno na záchytce po vydatné noci, se ke mě vcelku rychlím tempem blížil. Váží zhruba o dvacet kilo více než by měl, takže je tu i velká šance, že se mi opravdu utéct povede.

Vytrhnul jsem sluchátka z uší a rozeběhl jsem se směr k nádraží. Jestli mě chytí, zavolá mému otci a násilím mě dokope až do školy, což nemůžu riskovat.

Blížil jsem se k světelné křižovatce, kde nyní zářila červená pro chodce a na přechodě stála paní s kočárkem a starý muž o holi vyčkávající na zelené světlo. Jeon opovaž se vběhnout do vozovky. Tato ulice byla jednou z nejfrekventovanějších v této čtvrti a jen tři bloky od nádražní budovy.

Byl jsem od černobílého přechodu jen deset metrů a zrovna naskočil zelený panáček a  já věděl, že ten satan přijmul mojí duši. Rychlostí, co mi můj těžký batoh dovoloval, jsem se prosmýkl vedle paní s kočárkem a o chvíli později nadávání pána jako jsme nevychovaná mládež a že za jeho mládí by se tohle rozhodně nestalo. Já to ale neřešil a mířil k dalšímu bloku.

Policistovy naštěstí už docházela energie, už není z nejmladších a já rychle zapadl do jedné úzké uličky, když jsem věděl, že mám dobrý náskok. Schoval jsem se za jednu popelnici a snažil se zadržet dech, protože bylo očividně plná a to už nějakou dobu.

Viděl jsem jako strážník Lee proběhl, nebo spíše už lapajíce po dechu šel. Vyčkal jsem tedy v úkrytu než to úplně vzdá. Když zjistil, že to nemá cenu a že já jsem nejspíše už daleko se otočil a vracel se na své stanoviště.

Ještě jsem nakukoval z poza rohu, abych si byl naprosto jistý, že je opravdu pryč a došel zbytek cesty k velké budově. Budova nádraží obzvlášť v tady v Soulu je opravdu nádherná, trochu mi připomíná nějaký evropský zámek.

Jenom co vejdu dovnitř znovu mě udeří do obličeje moderní doba. Všude spousta tabulí se spojů vlaků do všech koutů jižní Koreji a možná i mimo ni. Jsou tu napsány i letecké spoje a nejbližší letí za hodinu do Ósaky.

Všude jsou davy lidí, studenti, kteří už nestíhají do školy. Dospělí, kteří míří do práce a důchodci, kteří z velkou pravděpodobnosti jedou navštívit své malé vnoučata. To vše pod jednou velkou střechou.

Snažil jsem se zorientovat a po chvíli jsem konečně našel místo, kde prodávají lístky. Za přepážkou seděla mladá slečna, možná jen o pár let starší než já a na všechny se usmívala, i když většina pohledu, spíše všechny, byli  arogantní a nebo neutrální. Byla to milá změna.

"Dobrý den, kampak to bude?" Zeptala se mě slečna jakmile jsem přišel na řadu, přede mnou byl jen jeden starý pán, co jel pohlídat vnoučata do Kwandžu a pán v očividně drahém saku, který pořád telefonoval o problémovém marketingu v jejich firmě a zněl dost naštvaně.

"Prosím do Daegu." Mile jsem se na ní usmál, a ona mě vystavila lístek. "Jede to za pět minut, tak by jsi si měl pospíšit, šťastnou cestu." Popřála mi a já se musel bez dalších slov rychle dostat na nástupiště, kde bylo stejně plno jako ve vestibulu nádraží.

"Vlak ze Kwandžu právě přijíždí na čtvrté nástupiště. Vlak dále jede ve směru Daegu a končí v Busanu." Vlak dojel a já si šel sednout dovnitř. Vevnitř byli kupéčka a já si tedy do jednoho volného sednul. Toto byla první zastávka, takže nebylo divné, že tu bylo prázdno. Nejspíše si ke mě, ale ještě někdo přisedle a po chvíli se má domněnka potvrdila.

"Zdravím je tu volno?" Vysoký muž vešel do kupé a já přikývl na souhlas. Byla to jen zdvořilá otázka, nemohu si přivlastnit celé kupé.