Jezdecká akademie Galgi 2

Dvaadvacátý

Probudil jsem se kvůli slunci, které osvětlovalo mojí tvář. Kde to? Rozevřel jsem svá oční víčka a uviděl okno v Jinově ordinaci, začal jsem si vzpomínat, co se dělo. Naštěstí můj žaludek už se mnou spolupracoval a zvracet se mi nechtělo.

Na rozdíl od něj moje hlava mě pořád celkem bolela, ale nebylo to nějak strašné naštěstí. "Nejsi tu ani týden a už jsi se musel porvat." Bělovlásek byl opřený o velký psací stůl s mírným úsměvem.

"Já se neporval," konstatoval jsem fakt, jenom jsem se nechal zmlátit, jako nějaké bezbranné dítě. Jak moje hrdost trpí, to je opravdu neuvěřitelné.

"Neříkej, že jsi se nechal zmlátit." Zvedl se Yoongi a došel ke mě. "Byli na mě tři, neměl jsem šanci." Konstatoval jsem poraženě. "Chápu," natáhl ruku a sáhl mi na čelo.

"Jak se cítíš, není ti na zvracení, bolí tě hlava?" Zahleděl se na mě. "Neboj Hyung už zvracet nebudu," pousmál jsem se a posadil se.

"Kolik je vlastně hodin?" Další otázka, nechci tolik toho zameškat. "Něco kolem osmé, ale o to se nestarej, odtud se ještě nějakou dobu nepohneš. Máš menší otřes mozku, takže si tu minimálně ještě den, dva poležíš."

"Den, dva!" Dělá si snad ze mě srandu, nemůžu chybět tolik. Nemůžu přijít už ani o jednu hodinu z Taehyugem. Nevím kolik mám času, dokud mě zde otec nevypátrá a on má lidi všude.

"Většina studentů skáče radostí, že nemusí na vyučování, copak se děje Jungkooku?" Yoongi si přitáhl židli a otočil jí naopak, aby si mohl opřít ruce o opěradlo. "O co jde?"

Jsem ve strašných rozpacích. Mám mu to říct nebo nemám. Nevím, já vůbec nevím. Yoongimu důvěřuji, ale nevím jak by na tohle zareagoval. Mohl bych mu říct jenom část. Jungkooku ty jsi geniální, třeba mu to bude stačit a na zbytek se vyptávat nebude.

"Jde o to, že nevím, jak dlouho zde budu, než otec přijde, na to kde jsem. On má lidi všude a dřív nebo později mě zde najde. Jedinou výhodou je, že Galgi je na zapadlém místě." Posmutním a to o mé lásce k Taehyungovi zmiňovat nemusím.

"Chápu tě, ale nemyslím si, že by se tolik snažil tě najít." Tak to mého otce nezná. "Jsem jeho jediné dítě, už párkrát jsem se pokoušel utéct a vždy mě někde našel, ale nikdy jsem se nedostal ze Soulu."

"Dobrá tedy, nějak to zařídím, jen by jsi o tom měl říci Jinovi, kdyby se náhodou něco podobného opakovalo. Měl by to vědět. Jo mimochodem tvůj telefon je zničen."

Yoongi zašmátral v brašně, která ležela u stolu. "To je pro tebe, máš tam i novou simku." Podal mi krabičku s novým telefonem. "To nemůžu přijmout." Byl to jeden z nejnovějších telefonů na trhu. "Ale můžeš, přeci jen víš, že jsem známi Rapper a peníze pro mě nehrají žádnou roli. Jungkooku jsme rodina, ber to jako opožděný dárek k vánocům nebo narozeninám." Rozcuchal mi vlasy jako nějakému malému dítěti.

"Tak děkuji hyung." Mírně jsem se mu uklonil na důkaz respektu, přeci jen je starší než já. Yoongi se z ničeho nic zvedl a objal mě kolem ramen. "Nezapomeň, že jsme rodina. Kdyby cokoliv jsem tu pro tebe."

Ejo další kapitola. Jak se vám to zatím líbí. Najednou mám nutkání dopsat všechno, co mám rozepsané a že toho je. Toto bude s nejvyšší pravděpodobností kratší než první díl. Otázka na konec, jaká je vaše oblíbená solo píseň. Za mě Agust D a moonchild.